I zvědavost je dostatečný důvod.

Autobus je téměř prázdný. Ještě naposledy se otočím a pohledem přes okno se rozloučím. V hrdle cítím bouli, a slzy mám na krajíčku. Těžce polykám a zadržují slzy.

První a poslední je Ubud.

Jak jsem již zmiňoval, tak Pavla znám jen pár dní a Moniku tak asi 3 týdny. Ale uvedu to přesněji. Dnes je sobota a my dva jsme se setkali poprvé ve středu. Osud nás tak nějak svedl dohromady. Tedy lépe řečeno, osud jménem Monika. Nějak to všechno vygooglila.

Poseidon si žádá svou daň.

Dnes tedy vyrazíme trochu odpočívat na Dream Beach. Jdeme tam snít a jdeme pěšky. Přicházíme jako první. Lidí se zde sice hemží dost, ale na pláži jsme první my. Cestou jsme objevili i houpačku, tak ji Monika hned vyzkoušela. Ale jen tak trochu, aby prý nemusela snídat znovu. Náladu si udržujeme jaksi automaticky. Až mi to připadá, jako bychom to měli už dohodnuté.

Svobodně a vesele na Keling King beach.

Zaplatíme za vstup a jedeme zaparkovat. Pavel objednává kokos, a tak se příjemně osvěžíme. Mně to opravdu velmi chutná. Vyberou to z lednice a vysekají otvor. Studené je to vynikající. Příjemná a lahodná tekutina nás nejen osvěží, ale částečně i zasytí. Zjišťuji, že nějak zapomínám jíst.

V trojici nám to super klape.

Je už dost hodin. Nastupujeme na loď, která je zde údajně nejrychlejší a víme, že dnes už toho moc neuvidíme. No a co. Začíná se naše nejkrásnější dobrodružství. Nyní už sedíme na lodi a fotíme z oken okolí, pokud je to jen možné. Jenže odrazu posádka pozavírá všechna okna, kterými dovnitř šplíchá voda, a máme po radosti.

Když jedna zmařena cesta je vlastně plus.

Oběd po takovém zážitku padne opravdu velmi dobře. Než se však k němu dostanu, ještě musím vystoupat nahoru po dost strmých schodech. Abych se mohl konečně posadit na něco, co se nebude pod mým zadkem hýbat a poskakovat, a co mě neshodí do vody, ještě musím chvilku vydržet. Nyní se pro změnu hýbe a poskakuje Monika, která kráčí přede mnou. Evidentně v ní jízda ve člunu probudila jakési nové hudební nadání a endorfiny způsobují, že poskakuje více, než ten člun, ze kterého jsme právě vylezli. 

Rafting jako vyšitý.

Být na dovolené a užívat antibiotika, asi není nic moc. A když to je ještě v tak krásné tropické zemi, jako je Bali, tak to už musí být opravdu otrava. Ale skončilo to a Irča má chuť jít konečně na slunce a procvičit nohu. Cestou procházíme kolem masážního salonu a dámy se rozhodnou objednat.

Ananasová královna.

Oběd byl opravdu velmi dobrý. Vůně dřevěného uhlí a vlhkost od moře dotvářejí nádhernou kulisu dne. Jdeme do Uluwatu. Právě se spustil tropický liják. Voda se valí a vypadá to, že náš dnešní plán získává vážnou trhlinu. Ale líbí se mi to. I to jsem chtěl zažít. Patří to k této zemi. Vždyť ty deště oživují tuto nádhernou zeleň.