Adrenalinová jízda skútrem.

Ležím na pokoji a píšu zvídavé otázky na Messenger. Chci zjistit maximum o zítřejším cíli. Adresu, kam mám přijít, už mám poznačenou. Je to hotel Bali Hoki, Sanur. Na své první procházce po ostrově jsem si zjistil aspoň směr, kterým mám zítra jít. Dostávám zprávu od paní Blanky, která je doplněna obrázky. Je tam i obrázek autobusové zastávky, která mi má posloužit jako orientační bod.

Zítra mám být v 8.30 před hotelem. Čas pro mě ztratil význam již dnem, když jsem opustil Prahu. Je mi dobře, a tak mi je jedno kolik je hodin, nebo jaký je den. Ale pro zítřek to asi bude důležité. Ještě si něco přečtu na internetu a unavený usínám.

Je ráno. Jdu tedy na to setkání s ostravskými dívkami, tedy ženami. Spalo se mi dobře. Ta klimatizace je poklad. Dám si ještě kávu a už raději vyrazím. Hotel opouštím těsně před sedmou hodinou. "Vždyť je to jen patnáct kilometrů" říkám si sám pro sebe. Jsem přesvědčen o tom, že to musím časově hravě zvládnout.

Kráčím po chodníku s batohem na zádech a užívám si to úžasné teplo a nádhernou atmosféru veselých a milých lidí. Vody mám s sebou dost a jsem i nakrémovaný. Takže všechno je v pořádku. Mám i kameru a i baterky. Něco mi ale přece jen nesedí. "Co to je?" přemýšlím. Až po hodné chvíli mého turistického putování, mě to napadne. "Vždyť já jdu stále sám a nikdo mi nenabízí transport." A teď bych ho i přijal.

Rozhlížím se kolem sebe a procházím kolem snídajících a stále nic. "Ach jaj!" pomyslím si. "Vždyť tady se jezdí po opačné straně!" Všichni řidiči jedou se mnou v protisměru. Teprve teď mi to došlo, proč mě nikdo neoslovuje. "Přejdu tedy na druhou stranu!" Jenže ono to není až tak jednoduché jak si člověk myslí. Je ráno a to je dopravní špička. Tisíce skútrů se valí za sebou. Musím vyčkat na vhodný moment a rychle proběhnout. Tam mě zas na trávníku zaujal hlemýžď, jakého jsem u nás ještě neviděl.

Konečně jsem na druhé straně silnice a v tom správném směru. Že jsem správně, se potvrdí hned po pár krocích. "Boss, transport?" To je ta správná otázka. Jen nejsem si úplně jistý, jestli mi ji položil ten správný řidič. Zatvářím se že přemýšlím a zvažuji, zda vůbec budu odpovídat. Ještě jsem neměl tu čest na vlastní kůži vyzkoušet dojednávání ceny. Udělám tedy gesto, že jsem si ne zcela jistý, jestli je to dobrý nápad.

Mladík přistoupí blíže a vyzvídá, kam jdu. "How much?" ptám se."Sto tisíc," odpověděl mi mladík. Já to nevím posoudit, zda je to hodně, nebo málo. Jen vím, že oni mají ve zvyku první cenu pořádně nasadit.

Čas však pokročil a já už vím, že bez nějaké dopravy se tam nestihnu dostat v limitu. Mávnu tedy rukou na znamení souhlasu, a mladík začíná svůj boj. Obchod sice dohodl, ale nemá pro mě přilbu. Požádá mě o chvilku strpení. A fakt mu to netrvalo dlouho. Snad ani dvě minuty a už je tu i s přilbou. Nuž nasedáme.

Je to fakt adrenalinová jízda. Kličkování mezi skútry. Na benzínové pumpě odbočí a jde tankovat. Ale nemá peníze. Udělá na mě provinilou grimasu a nastaví ruku. Jsem na pochybách, ale zároveň ho i obdivuji. U nás doma znám tolik mnoho lidí, kteří se nikdy do ničeho nepustí, neboť jim vždy něco schází. Tento kluk je bojovník. Zaplatím a pokračujeme.

Cestou znovu zastavuje a ptá se svých soukmenovců ukazujíc jim adresu napsanou na papíře, který jsem dostal, i s kontaktem od taxikáře, který mě vezl z letiště na hotel.

 "My jsme to fakt našli a přišli jsme včas," říkám polohlasně víceméně pro sebe.

Akorát nějaké ženy vycházejí s hotelu a směřují k dodávce. Představujeme se. Můj řidič tam udělá podruhé vzezření malého štěněte a sepne ruce jako při modlitbě. "Kolik jsi mu dal?" přijde otázka od paní Blanky. "Sto tisíc" říkám. Otočí se na něj a rukou mu dává najevo, že už může jít. Otočí se ke mně a říká mi, že jsem mu dal až moc. Mladík pochopí, že už víc nedostane a tak odchází pryč.

Pokračování příště...

Pin It