Jak se z maličkosti stane velký problém.

Jen narychlo se přivítáme, úsměv, pozdrav, zvědavé vzájemné pohledy a jsme odrazu všichni známí. Blanka, která zde je "vedoucí tohoto zájezdu" navrhne, že si všichni budeme tykat a já nemám nic proti tomu. Ony si již tak či tak všechny tykají. Jen já jsem tu cizí. Samozřejmě, že než se usadím v autě, si ty jména beztak nepamatuji. Zapamatoval jsem si jen Blanku. Jména ostatních dívek určitě postupně odhalím. Ony se znají a budou se vzájemně mezi sebou oslovovat. No a já aspoň nebudu vypadat jako sklerotický blbec.

Představil se mi i náš domorodý řidič. Mladý sympaťák, ale i jeho jméno jsem okamžitě pohřbil někde hluboko v paměti zapomnění. Navíc takové jméno jsem nikdy před tím neslyšel. Tak podle čeho bych si ho měl zapamatovat?

Sedíme v autě a můžeme tedy vyrazit. Terasovitá rýžová políčka jsou dnešním cílem.

Ještě před cestou jsem si doma zjistil, že se zde produkuje známá cibetková káva. A určitě ji chci ochutnat. Vždyť cestovat takovou dálku a neochutnat proslulou místní specialitu, by bylo jako navštívit Prahu a nezajít na pivo ke Flekům.

 

A stojíme! Je to tady. Prý je toto dobrá a spolehlivá farma na tuto specialitu. Uvidíme. Dobrá káva přece patří k uvolněné dovolenkové pohodě. Cibetková káva, tedy Kopi Luwak v indonéštině. Nejprve jsem si myslel, že to je název obce, nebo té farmy. Prostředí je jako z filmu. Hustá tropická zeleň, bambusové přístřešky, jezírko s rybičkami, dřevěné klece s ptáčky a samozřejmě že neodmyslitelné sochy bůžků a všudypřítomný pes. Do toho ta tichá zvonková muzika. Opravdový balzám na duši. Ani nevím, kde se mám spíše dívat, či co spíše vnímat. Papája, banány, kokos a zelená káva. 

Usedáme k masivnímu stolu pod bambusový přístřešek. A ochutnávka začíná. Nejprve čaje a pak přijde na řadu očekávaná káva. I ty čaje mi chutnají. "Hmmm!" Ta káva chutííí. Nejsem žádný odborník degustátor, ale toto potěšilo moje chuťové pohárky. Ještě jsem nikdy lepší nepil. Ale já jsem toho ještě nepil… 

Kakao vidím poprvé jinak, než jen hnědý prášek v krabičce. Je jasné, že si ho musím vyfotit. Než opustíme farmu, odpovídám na obligátní otázku, kterou z nepochopitelných příčin dostávám poměrně často. "Máš všechno, nic si nezapomněl?" Zkontroluji tedy svůj batoh. "Mám!" odpovídám. Ale jen před chvílí jsem ho nechal bez dozoru na silnici a fotil jsem dívky s cibetkou. 

Cesta se klikatí vzhůru a je velmi úzká. O kolize zde zřejmě nebude nouze. Dva autobusy se pokoušejí vzájemně obejít. Jeden z autobusů před námi má však i tak smůlu. Při uhýbání si prorazil nárazník o sošku nějakého démona, či bůžka vytesaného z kamene. Byl ukrytý na krajnici a zamaskovaný tropickou vegetací.

Už-už jsme téměř nahoře. Je zde citelně chladněji a oblačnost se zdá, že je jaksi níže nad těmi poli. Pohled na ty terasy je úchvatný. Ta krásná zeleň lahodící oku. Blanka a s ní i naše dvě ostravské cestovatelky hned odcházejí do místní restaurace na oběd. Já a další dvě mladé ostravské ženy se jdeme nejprve trochu projít a pokochat se nádhernou jarní zelení. Obě dámy mají minimálně jedno společné. A je to zdravotní problém s nohou. A kromě toho jednoho společného jmenovatele vidím tu i další. Jsou to hezké ženy a rady si zdobí nehty. Mají je i pořádně velké. Hotové drápy. A jsou to kamarádky.

Jedna má na koleni ortézu a druhá má na nártu malou odřeninu. Monika si ortézu přinesla z domu a je poměrně velká. Irena odřeninu získala zde na Bali a ta je zase mnohem menší. Opravdu malinká, přímo nepatrná. A z této maličkosti vznikne v následujících hodinách velký problém. To mě utvrdí v tom, že maličkosti vlastně ani neexistují. Vždyť ty největší problémy byly vždy na začátku zcela zanedbatelné. A přesně to se stalo i nyní. Stačilo si nevšimnout malinky kousek odřené kůže. Nevěnovat mu patřičnou pozornost.

Noha je najednou už nejen oteklá, ale začíná ji i bolet. Zatím jsme stále klidní a ujišťujeme Irenku, že to bude v pořádku. Jenže čas běží a nějaký nezbedný bacil či virus, který je pro nás Středoevropany neznámý, se zabydlel v její noze s úmyslem obsadit nové teritorium. A vybral si dobře. Je to pěkná noha. 

 

Bezstarostný dovolenkový pobyt se tedy změní pro Irču, jak ji oslovuje Monika, na boj o záchranu nohy. Ale i já jsem měl strach. A myslím, že i ostatní dívky. Na hotely jsem si pod sprchou dělal kontrolu těla, jestli náhodou někde nenajdu nějaký škrábanec. "Ještěže mám s sebou tu slivovici", konstatoval jsem. "Hned se také jdu dezinfikovat."

A jak to tedy bylo v nemocnici? Zřejmě nijak povzbudivě. Alespoň co vím z vyprávění samotné Irenky. Zdravotní sestry při pohledu na její nohu nijak neskrývaly překvapení a zděšení. Jakoby ještě nic takového nikdy neviděli. Hlasitě hýkali a ruce si předkládali před ústa, jak to děláme v momentě největšího překvapení. Vystrašená Irča se obracela na Blanku, která byla s ní a prosila ji, ať jim řekne, aby to nedělali. Byli to gesta, které vyvolávaly spíše obavy jako uklidnění, které potřebuje každý pacient. A ta představa, že jsme 12 000km od domova. Strach pomyslet. Nakonec vše dobře dopadlo a silné antibiotika zabraly.

Pokračování příště...

Pin It