Toulání mě začíná bavit.

Společné výlety s mými novými známými ostravskými kamarádkami střídám se sólo toulkami a pobytem u moře. Právě jsem se ocitl na nějaké místní tržnici. Turisty zde není moc vidět. Možná je to pro ně ještě příliš brzy, nebo sem vůbec nechodí.

Ovoce teprve ukládají na pulty. Je zde celkem živo. Mladé ženy právě zapalují vonné tyčinky a dávají jich společně i s malými košíčky naplněnými drobnostmi jako obětinu k oltáři. Tyto košíky je vidět všude, Dokonce i na pláži. A jsou v nich různé obětní předměty. Je to třeba banán, kokos, trochu rýže, viděl jsem i peníze a cigaretu. Je to asi tak, že každý dá Bohu to co má.

Dnes chci vidět skutečný autentický život, a proto se vybírám na cestu do Sanuru pěšky. Vzdálenost to není nijak mimořádná. Je to jen 15 km. Mám s sebou vodu a mobil s navigací. Pouštím se tedy po vlastní ose a pozoruji, jak začíná všední den. Protože je tu stále teplo, tak se všechny činnosti provádějí na dvoře v otevřených prostorách. Vidím, jak pracují v autodílně a brousí nějakou kapotu na zemi na dvoře. Dále jako šijí, či perou. Nevím jak tu suší prádlo a zda mají všichni sušičky, ale mně plavky neuschly za celou dobu, co jsem byl tady. Ta vlhkost to neumožňuje. Toulám se a nahlížím do dílen pod širákem, jak se řeže teakové dřevo. Vidím odřezky a tam hozen kus desky, který vypadá jako mahagon. Objevuji velký obchod s dřevěnými výrobky. Jsou opravdu krásné a tak vybírám kameru a začínám natáčet. V tom uvidím velký nápis No photo! Vypínám a mažu pryč. 


Nijak nesleduji čas a ani směr cesty. Pro kontrolu si zapnu navigaci a zjišťuji, že jsem sešel ze správného směru. Nijak mě to nevzrušuje. Jsem tu na dovolené a čas mě nijak netrápí. To ale nemohu říct o mé baterce. Vidím, že jsem to podcenil, když jsem ji nenabil do plna. Právě stojím před jakýmsi krámem se stavebninami. Je to něco jako garáž, ale jsou tu nějaké regály a různý materiál pro mistry kutily. Za počítačem sedí mladá žena a kolem pobíhá malé asi tříleté děvčátko.
Pozdravím a lámanou angličtinou se snažím vysvětlit, že mi právě došla baterka. Mladá paní mi ochotně bere z ruky mobil a připojuje ho na síť. Sadám si a vybírám láhev s vodou. Doplňuji tekutiny a odpovídám na otázky mé hostitelky. Jsou to ty nejběžnější fráze typu, odkud jste, jak se vám líbí atd., takže to zvládám i já.
Malinká holčička je prostopášná jako každé dítě v takovém věku. Vezme si mámin mobil a začne se fotit. Dělá grimasy a cvaká. A vznikají fakt velmi pěkné, milé obrázky. Mamina cosi píše do počítače. Je ráda, že malá se hraje a neruší ji. Právě přišel nějaký chlápek a ten ji vyrušil. Ale zřejmě plánovaně. Něco spolu projednávají. On vytahuje jakési papíry a předkládá jí je k podpisu. Odhaduji ho na pojišťováka a nemýlím se. Obrací se ke mně a drmolí cosi o pojištění.


Paní se ke mně otočila a zeptala se, jestli mi má zavolat taxi. Jelikož jsem dámám psal ráno o 7, že přijdu tak asi o dvě hodiny, tak docela rád souhlasím. Je to přece jen ještě 5 km. Taxík se objevil velmi rychle. Jakoby čekal za rohem. Rozloučím se, poděkuji a nechám se odvézt. Uvidím toho sice mnohem méně, ale již tak jdu pozdě.
Vcházím do hotelu a všechny dámy nacházím u bazénu. Jsem zpocen a špinavý, jako bych dělal na stavbě. Složím kšiltovku, svléknu se a jdu se osprchovat. Po chvilce začnu hledat brýle. Jasně, že je z toho zábava, Všechny už vědí, že ztrácím a zázračně znovu nacházím své věci. Brýle však nikde nevidím a přitom ujišťuji smějící se ženy, že určitě jsem je držel v ruce ještě těsně před hotelem. No teď tu nejsou. Musím se s tím smířit. Co jiného mi už zbývá.
Lenka právě vstupuje do bazénu a začíná se smát. Na dně leží moje brýle. Tichounce sklouzly do vody, když jsem složil z hlavy kšiltovku, na níž jsem je měl založené. Takže opět jsem svou věc našel. No tedy Lenka je našla.


Je tu momentálně příjemná a uvolněná nálada. Irena je z toho nejhoršího venku. Je vlastně v domácím léčení na dovolené. To má super, no ne? Každému se to tak nepodaří. No po tyto dny se zdržuje převážně na hotely. S Monikou, která je zde zjevně nejmladší, se rozhodneme pro procházku po pláži. Nejprve však třeba projít přes cestu na druhou stranu. A tady to není tak jednoduché. I když ta jejich doprava není nijak rychlá, ale je hustá a bez přestávky. V jednom kuse se valí skútry a auta. Přechody a chodníky, které známe z domu, tu mají úplně jinou podobu. Přechody jsou velmi zřídka a chodníky pokud vůbec jsou, tak jsou dost rozbité. Zde ale máme štěstí. Chodníky zde jsou a podařilo se nám projít bez újmy na druhou stranu.
Projíždějící auta na nás troubí a nabízejí transport. Zdvořile odmítáme a vysmátí "taxikáři" to zkoušejí o pár metrů znovu na dalších, kteří jdou pomalu, nebo postávají na krajnici. Je to nikdy nekončící příběh. Každý se tu snaží vydělat, jak umí. Drtivá většina z nich nemá žádnou licenci. Neexistuje zde žádný sociální systém a žádný úřad práce. EET by tu ochromila chod celého ostrova a zabila všechnu tu krásu obchodování. Je to hra, kterou jim nemá smysl kazit. Jim se líbí, když mohou cenu sjednávat. Nic se nestane, když se nedohodnete. Přijdou další a s někým se už jen dohodnete.

Pokračování příště...

Pin It