... a nejsou zde komáři?

Právě procházíme kolem stanoviska "Taksi." Po odmítnutí několika nabídek na odvoz se přistavíme při malém vozidle zvaném "bemo." Je to auto připomínající naši starou 1203, která se používala i jako sanitka. Chybí tam levé boční dveře. Tudy nastupují pasažéři. Do tak malého auta, se jich dost natiskne. Prý je to taxi pro ty nejchudší. Jeden se při nás přistaví a tak začíná obchodní rozhovor.


Ani zde všichni nevědí pořádně po anglický a navíc jejich výslovnost je někdy dost zvláštní. A když k tomu přidám moje slabé znalosti tohoto mezinárodního jazyka, tak nedorozumění je tu raz dva. Monika se k řidiči nakloní blíž a ptá se na cenu do Kuty. Já přistoupím a trochu se předkloním, abych lépe slyšel a učil se. Jednak angličtinu, jednak vyjednávání. Taxikář nám řekl něco, co znělo jako patnáct i jako 150. Podíváme se na sebe a řekneme, že to by šlo. Pokud je to 15, tak se dá. "Dobré, dobré! Když půjdeme zpět, tak se dohodneme."
On nám sice nerozumí, ale s pohybu rukou zřejmě pochopí, že teď ještě ne. Směřujeme na pláž. Procházíme kolem skupinky lidí, kteří právě cvičí na pláži Falun gong. Žena, která vypadá, jako jejich cvičitelka-lektorka se na nás usměje a podá nám do ruky nějaké propagační letáčky. Chvilku pozoruji, jako cvičí. Kameru mám, stále s sebou, tak to i natočím. Po chvilce další chůze najdeme přímo idylickou restauraci. Je horko, tak si objednáváme kokos s ledem. Toto mi mimořádně chutná. Ta studená šťáva je fantastický osvěžující a pohled na mořské vlny dotváří romantiku večera. 

Najednou se na břehu moře objevila nevěsta v bílém i se ženichem. Kolem nich pobíhají dva fotografové. Je jasné, že se nyní něco stane. Něco nezvyklé. A i se stalo. No než si to uvědomím a zapnu kameru, tak už se oba válejí oblečeni ve vodě. Stihl jsem natočit jen to, jak z ní už vycházejí. Nevěsta má trochu problém. Ty dlouhé bílé šaty když jsou mokré, jsou zřejmě těžší než obvykle. A po tom písku se v těch lodičkách asi nejde, zrovna nejlépe.
Na chvíli nás toto zpestření podvečerního programu odvedlo od našeho seznamovacího rozhovoru. Jiný kraj, jiný mrav. Pomalu se rozsvěcují lucerny a lampy a pláž získává přímo pohádkový ráz. Pomalu pokračujeme v našem přerušeném rozhovoru a usrkáváme brčkem z kokosu chlazený nápoj.
Jsem překvapen z toho, že tu nevidím žádného komára. Před cestou sem, jsem se nejvíc bál právě možné invaze tohoto útočného hmyzu. A nic. Nejsou tu žádný komáři, ani mouchy, či vosy, které u nás tak často okupují sklenice hostů na terasách a zahrádkách. Sedí se zde příjemně a Monika je výborná společnice, ale čas pokročil a já mám ještě před sebou cestu do Kuty.
Objeví se "bemo." Nyní se ptám já a dávám i kontrolní otázku. "Chceš za dopravu 15 tisíc nebo 150 tisíc?" Světe div se, on chce 150 tisíc. Ale možná to způsobila jen tato moje sugestivní otázka, tak se ptám ještě jednou, abych měl jistotu, že tomu rozumím správně. Ale on chce fakt 150 tisíc. Mávnu rukou a zavrtím hlavou. Je mu jasné a pochopil, že to nyní přestřelil. Najednou je cena 80 tisíc. To už ale nemám chuť s ním ztrácet čas. Ten autobus je mnohem komfortnější a bezpečnější a je více než 40 násobně levnější Chtěl jsem mu dát vydělat, ale on to přeháněl. Taxi je hned vedle, tak nasedám a odcházím. A stačí mu 100 tisíc.
Následující ráno vyrazím z hotelu v Kute do Sanuru celkem brzy. Jdeme se podívat na chrám a nahlédnout i na rybí trh do Jimbaranu. Jelikož už jsem tu starý mazák a po několika dnech už ovládám dopravu a její tajemství, tak jsem na hotely v Sanuru už ráno o půl osmé. Odjezd je plánován až na 9 hodinu. S parťačkami si dám kávu a poslechnu si jejich stížnost na jednotvárné snídani. Údajně jsou bez fantazie a stále totéž. 

Těsně před devátou přichází náš domorodý řidič Putu. Věčně se usmívá. Vyrážíme na výlet a jako první navštívíme chrám Tanah Lot. Jsou to chrámy, které se snad nejčastěji vyskytují na pozdravech z Bali. Turistů je zde jako hadů. Procházíme přes mělký brod, abychom se zúčastnili hlavní atrakce. Já jsem už na suchu a pozoruji Moniku, která se právě brodí mořskou mělčinou několik kroků za mnou. Dnes ortézu nemá, ale noha stále není v pořádku, tak trnu, aby se jí nic nestalo. Už jsme tady, a když chceme jít nahoru, tak se musíme nejprve očistit.

Očista začíná omytím si obličeje vytékající vodou. Postavíme se do řady a pomalu postupujeme. I zde je třeba zaplatit. Není to ale nijak určené že kolik, tak je možné tam vidět ty nejmenší 2000 bankovky. Nějaký místní duchovní nás pocáká vodou a další nám přitlačí na čelo pár zrníček rýže. Tím je rituál očisty ukončen a můžeme vystoupit po schodech téměř navrch. Úplně nahoře je však zábrana. Kdo tam může vystoupit, se mi nepodařilo zjistit. Uděláme si spolu několik fotografií a vracíme se zpět. Už na nás i tak čekají. Jdeme pomalu a opatrně brodem zpět. Ty kameny jsou kluzké a Moničino koleno je stále nestabilní. 

A jsme v Jimbaranu. Je tu rybí trh. Je to opravdu dost velké tržiště. Já jsem poprvé na takovém trhu a o to je to pro mě zajímavější. Dostávám i první lekci na správný výběr ryb. Důležité je dávat pozor na oči. Mají být jasné, prý je to známka čerstvosti. Mně se ale zdály smutné, i když byly jasné. A ryba nesmí být nijak poškozena, potrhaná. Co mě ale zarazilo nejvíce, je cena tuňáka. Celý tuňák stojí v přepočtu na naše peníze 60 korun. Nebyl to sice nějaký extra velký kus, ale to srovnání s těmi konzervami, které si kupuji, bylo přímo neskutečné. Koupili jsme ho. A ještě koupíme krevety a hlavně Mahi Mahi. Ty koupíme dvě.

S očištěnými rybami v igelitkách se přesuneme pár kroků do restaurace s venkovním grilem. Berou nám igelitky a usazují nás ke stolu. Náš nákup nám o chvíli servírují pěkně a chutně upravený. "Mňam." Je to vynikající. Ryby mám rád a tyto mi mimořádně chutnají. O co všechno jsme mi suchozemci okradený. Kdybychom měli, moře… I místní country kapela dotváří tu správnou atmosféru. Už se cítím jako kdysi na potlachu. Mastný jsem až za ušima. Bin tang sice není Plzeň, ale je alespoň plzeňského typu, a tak zalévám tu rybu, aby si nemyslela, že ji sežral pes.

Pokračování příště...

 

Pin It