Ananasová královna.

Oběd byl opravdu velmi dobrý. Vůně dřevěného uhlí a vlhkost od moře dotvářejí nádhernou kulisu dne. Jdeme do Uluwatu. Právě se spustil tropický liják. Voda se valí a vypadá to, že náš dnešní plán získává vážnou trhlinu. Ale líbí se mi to. I to jsem chtěl zažít. Patří to k této zemi. Vždyť ty deště oživují tuto nádhernou zeleň.

Zastávka na kávu to vyřešila. Jsme pod střechou na terase a máme možnost vychutnat si nejen kávu, ale i atmosféru tropického deště. Namísto toho však všichni máme v rukou mobily a surfujeme po síti. Nová doba. Svět a život se vychutnává virtuálně. Takto je asi svobodnější.

 
Už neprší. Pokračujeme za svým cílem. Jsme tady a jsme upozorněni, abychom si dávali pozor na věci, neboť opice…
Malý amfiteátr je obsazen téměř do posledního místečka. Zde budou tanečníci předvádět svůj tradiční tanec Kecak. Je inspirován posvátným tancem Sang Hyang. Je to tanec bez hudebního doprovodu. Tanečníci se doprovázejí výhradně svými hlasy. Kostýmy jsou krásné a exoticky přitažlivé. Právě teď, když den přechází v noc a šero zahalilo amfiteátr tak tanec získal novou kouzelnou kvalitu. Neustále se opakující "kecak" se vrývá do vědomí asi většiny diváků. Konec - konců, po představení nám to předvede fascinovaná naše Lenka, která je evidentně vystoupením unesena. Napodobuje pohyby rukou doprovázejících tanečníků a přitom rychle opakuje kecak, kecak, kecak….  


Lenka je právě ta dáma, která našla moje ztracené brýle na dně bazénu při mé snad druhé návštěvě jejich přechodného bydliště v Sanuru. Jako jediná z této skupinky Ostravaček, holduje kouření. Nyní již elektronickému. Evidentně se jí líbí, když ji vyfukován kouřový opar zahaluje. Z vystoupení je u vytržení, čímž baví celou naši skupinu. Raduje se jako malé dítě a neustále opakuje to "kecak, kecak,…" a při tom mává rukama, jak to viděla u tanečníků. Večer zakončí efektní ohnivé variace a úplně nakonec se diváci fotí s tanečníky. Všichni se rozcházíme, plní emocí a nadšení. 

Na následující den jsme se dohodli s Monikou na toulkách po Kute. Monika je nejmladší slečna z této skupiny. Je asi nejaktivnější a nejzvídavější z těchto dam a evidentně chce mít z této dovolené maximum zážitků. Dělá to z ní vynikajícího cestovatelského společníka.
Ráno už dost pokročilo a Monika tu stále není. Jsme domluveni, že když bude odcházet ze Sanuru, tak mi pošle zprávu, abych byl připraven a čekal ji. Já se zatím osvěžuji na hotelovém bazénu. Jelikož má přijít autobusem, tak už začínám pochybovat, že jestli dnes vůbec přijde. Je velmi teplo a sedět na autobusové neklimatizované zastávce a nevědět či autobus přijde, a když, tak kdy, tak to je opravdu dost velký rébus. A kromě toho potřebovala posloužit Irče, která ještě stále není zcela fit.
Najednou mi přišla zpráva: "už jsem tady". "Ta žena je nezmar": říkám si a přitom se v duchu usmívám. Nuž co, jdu jí naproti. Monika vyškerená a s batohem na zádech se už z dálky na mě směje. Její nadšení mi imponuje. Jakmile se setkáme, spustí a okamžitě mě zasvěcuje do předchozího děje.

 
Nasměrujeme to k moři. Cestou odmítáme neskutečné množství nabídek na transport. Kráčíme po pláži směrem k Čangu. Na chvíli se zastavujeme. Přistaví se při nás domorodá prodavačka ananasů. Na hlavě mě slaměný klobouk a na něm hluboký podnos s ananasy. Jsou zvyklí nosit tyto břemena na hlavě. Monika bleskově uzavírá obchod. Žádné jednání. Akceptuje její první cenu a paní se pustí do čištění ananasu. Je to podívaná. Kameru mám s sebou, tak to hned i zdokumentuji. Ještě se s ní vyfotíme a pouštíme se do lahodného ananasu. Paní je spokojená, vydělala. S ananasem jsem spokojený i já. Co mě však znepokojuje, je můj diktafon. Vypadá to tak, že už to nerozchodí, i když jsem z něj vybral baterky. Je zde velmi vlhko. I batoh je celý od písku, který se lepí na vlhkou látku. Přesměruji svou pozornost raději na ten ananas. Je krásně upravený a chutná mi tak, jako ještě nikdy.

 


Den uběhl velmi rychle. Je večer a sedíme na pláži v restauraci. Pozoruji dění kolem. Zamýšlím se nad tím, co jim my přinášíme a co chceme od nich. My věříme mamonu a náš úspěch je s ním spojen. Přicházíme, abychom všechno viděli, zažili a nafotili. Přinášíme peníze a naši kulturu. Oni věří na různé duchy a většinu života stráví na jednom místě, na jednom ostrově. Prý se bojí jít i na blízké přilehlé ostrovy, neboť démoni ...
Sedíme tiše, bez řeči. Jen tak pozorujeme dění kolem sebe a vstřebáváme atmosféru. Monika přeruší ticho a řekne: "Vydržela bych tu sedět i do rána." S tím souhlasím.
Od vedlejšího stolu se ozývá francouzština. Mladá francouzská slečna, asi tak osmiletá odchází od stolu rázným trucovitým krokem. Asi její rodiče něco nesplnily, co ona chtěla.
Kráčíme kolem skupiny surfařů. Mají zde ráj. Už se setmělo a vytahují techniku na ozvučení. Bude tu do rána vesele. 

Pokračování příště...

 

Pin It