Když jedna zmařena cesta je vlastně plus.

Oběd po takovém zážitku padne opravdu velmi dobře. Než se však k němu dostanu, ještě musím vystoupat nahoru po dost strmých schodech. Abych se mohl konečně posadit na něco, co se nebude pod mým zadkem hýbat a poskakovat, a co mě neshodí do vody, ještě musím chvilku vydržet. Nyní se pro změnu hýbe a poskakuje Monika, která kráčí přede mnou. Evidentně v ní jízda ve člunu probudila jakési nové hudební nadání a endorfiny způsobují, že poskakuje více, než ten člun, ze kterého jsme právě vylezli. 

 

Áááá! To je supeeeeer! Jsem převlečený do suchého, sluníčko svítí, terasou se šíří vůně připraveného jídla a všude je cítit pohodu a dobrou náladu. Je to tu vlastně takový malý mezinárodní rafťácky happening. "Happening" asi není to správné, výstižné slovo, ale nic jiného mi nenapadlo. Neděje se tu totiž nic šokující, spíše naopak. Atmosféra je fantastická a jak to tak pozoruji, i jídlo všem chutná. Je to formou švédských stolů, tak si každý může vybrat co mu fakt chutná a kolik mu chutná.
Znovu musím vyslovit pochvalné slova uznání pro zajištění a logistiku. Jen stále přemýšlím nad tím, zda to tím ženám není příliš těžké, a proč to dělají právě ony? Dívám se na ně a přemýšlím, jak bych to asi zvládal já? Vždyť ten člun musí být opravdu dost těžký. A když je ještě mokrý. Nahoru těmi strmými schody, to musí být fuška. A oni jsou přece takové malinké. Jsou drobné, jako bývají naše 12-13- leté dívky.

Už sedíme znovu v autě a jedeme "domů". Nevím, jak to mám jinak nazvat, když se vracíme pouze do hotelu. Je to nyní přechodně náš nový domov. Ale už i ten opravdový se začíná nebezpečně přibližovat. Ne, nejedeme tím autem tak rychle! Zde se to ani nedá. Mám na mysli to časové přiblížení. Náš čas, který jsme si vymezili pro tuto zemi, se až nebezpečně krátí. Ani nechci na to myslet. Je mi tu tak dobře, že bych chtěl, aby to trvalo věčně.
Další v pořadí, má být výlet na sopku Kawah Ijen. Jenže tato sopka je na Jawě. Má to být středa a čtvrtek. Tedy dva dny na Jawě. Jak se dozvídám, tak z původního počtu zájemců jsme zůstali jen dva. Já a Monika. A co je ještě horší, právě se dozvídám, že je tento náš plánovaný výlet úplně zrušen. Přitom jsme již měli vše dohodnuté a také potvrzeno. Nechci to tu rozebírat, že kdo a proč to udělal, protože to už na věci nic nezmění. Monika se zachová jako opravdový bojovník. Na internetu se spojí s několika našincemi na Bali a sonduje možnosti. A i já vyrážím do spletitých uliček Kuty, abych zjistil, co se ještě dá udělat. To, že tato sopka je na jiném ostrově, dost komplikuje situaci pro nás, kteří se tam zatím jen pomalu zorietovávame. 

Pokud opravdu existuje nějaká kniha "Osudu", tak bychom s tím i tak už nic neudělali. To, že máme pro tentokrát zablokovanou cestu na sopku, nám zas umožní poznat něco jiného. Mě to sice velmi mrzí, protože hlavně kvůli tomuto výletu jsem táhl s sebou vibramy. A zde opravdu takovou obuv člověk potřebuje jen velmi zřídka. Běžně si tu každý vystačí se žabkami. Velmi neochotně se vzdávám představy, jak pozoruji východ slunce nad třpytícím se jezerem sopky. Chtěl jsem vidět síru, jak ji domorodci sklízejí a snášejí do údolí. Možná někdy jindy.
Je středa a začíná nové změněné dobrodružství podle Moniky. Už následující středu budu sedět v letadle do Prahy. Tak ať si užijeme ještě tuto. S tímto heslem vyrážím s batohem, ve kterém mám ty nejnutnější věci na tři dny. A samozřejmě, že kameru a foťák. Jsem tedy znovu na hotelu Hoki. Už je tu docela rušno. Monika mi oznamuje, že o chvíli jede s Wayanem na skútru do přístavu zjistit odkud nám popluje loď na Lembongan. Mezi tím se bavím s dívkami a popíjím kávu, kterou mi nabídla Irča. Zdá se mi velmi dobrá, tak se zeptám, že co je to zač. Zda to je ta cibetková. Světe div se, je to Jihlavanka. Ale prý extra speciál.
Alenka chvilku vypadá, že by šla také, ale na konec to zavrhne. Dívky se přesunuly na lehátka k bazénu a já pozoruji našeho nového parťáka. Potvrzuji Moničina slova. Je to sympaťák. Vzápětí se s ním seznamuji a nasedám k němu na skútr. Pavel mě veze k bankomatu. Jsme zpět i s penězi a vrátila se už i Monika. Je jasné, že odcházíme. Monika se ještě jednou pokusí přesvědčit Alenku, že může jít s námi a pak se vrátit další lodí, ale to už nemá šanci na úspěch. Odjíždíme a skútr i helma zůstanou před hotelem. Představuji si, jak by to dopadlo u nás doma. Co by zmizelo jako první? A bylo by vůbec něco i druhé?
Poslední otázky: "Máme všechno? Můžeme jít?" Odjíždíme, směr přístav. Jakmile se přiblížíme k přístavu, osloví nás místní překupník. Nabízí nám přepravu na Lembongan. Samozřejmě, že cena vždy začíná minimálně na dvojnásobku té skutečné reálné hodnoty. Pavel se ho tedy ptá, že proč bychom měli využít právě jeho služby? Dozvíme se, že ta loď je prý nejrychlejší. A tak začíná ten typický rituál. První cena byla odmítnuta. Hra začíná gradovat, když obchodník vidí cenu na letáčku, který drží v ruce Monika. Obchodník nás usazuje do auta a veze pár metrů do přístavu, kde obchod vypořádáme i finančně. Do odplutí máme ještě čas, a tak si sedáme do přístavního warungu na pivo, tedy na Bin tang. 

Je tu sice velmi teplo a člověk potřebuje neustále doplňovat tekutiny, ale na pivo zde moc pomyšlení nemám. Ještě i na pokoji mám plechovku plzeňského. A ta už tam je dva týdny. Co piji každé ráno, já malý hlt slivovice. Dobrá, moravská. Možná i ona mi pomáhá si udržovat zdraví v tropech. Zatím jsem neměl ani nejmenší problém. A použil jsem ji i jako dezinfekci na koleno, které jsem si odřel při raftingu. A samozřejmě, že jsem už jedl všechno, co jedí i oni. Není to nijak hygienický balené a určitě nesplňuje normy EU. Je to zabalené v listu banánovníku a stojí to v přepočtu na naši měnu ani 10 korun. 

Najednou se u vedlejšího stolu objeví dva mladí Češi. Hovoří také o cestě na jáwsku sopku. Znovu se rozhoří jiskřička naděje, že se tam dostaneme i my a nebudeme riskovat nějakého nespolehlivého průvodce. Dozvídáme se, že z Denpasaru jde autobus až do přístavu Gilimanuk. Prý je to za pár šupů.
Tak podobnou zkušenost s jejich hromadnou dopravou už mám i já. Lístek stál 3500 , což není ani 7 korun. Když jsem dal průvodkyni tuzér 20000 IDR, tak byla přímo ve vytržení. Během tohoto krátkého rozhovoru s krajany se dozvídáme, že mladá slečna je těhotná. Popřáli jsme jim hodně zdaru a odcházíme. Naše loď se už vrtí v přístavu a je připravena přijmout na svou palubu nás, cestovatele. Tak jedeme ...

Pokračování příště...

Pin It