V trojici nám to super klape.

Je už dost hodin. Nastupujeme na loď, která je zde údajně nejrychlejší a víme, že dnes už toho moc neuvidíme. No a co. Začíná se naše nejkrásnější dobrodružství. Nyní už sedíme na lodi a fotíme z oken okolí, pokud je to jen možné. Jenže odrazu posádka pozavírá všechna okna, kterými dovnitř šplíchá voda, a máme po radosti.

Člun poskakuje na vlnách jako dětská hračka ve vaně a prudce rozráží vodu. Ta frká vysoko nad pozavíraná okna. Blížíme se k ostrovu. Monika během této dynamické jízdy získává suvenýry v podobě foto záběrů, stojíc na přídi lodi. Zdá se mi to dost riskantní s tím její poraněným kolenem. Ortézu ani nemá s sebou. No tato mladá dáma se jen tak před ničím nezastaví. Je plná života a ta její energie se dá téměř fyzický uchopit.

Pavel se jen usmívá a také zaníceně získává skalpy momentů do svých čoček. Ta energie radosti a pohody je zcela viditelná.

Už vystupujeme! Beru batoh jen tak do rukou a držím ho před sebou, abych se nemusel náročně prodírat mezi tyčemi uprostřed člunu. Jako první, jeden člen posádky vyhodí na břeh koš se žabkami. Dávali jsme je do něj při nastupování a během plavby jsme si hověli bosí. Moje, původně bílé, jsou snadno rozpoznatelné jako jediné takové barvy. 

Tak, a jsme na Lembongane. Máme koupené i zpáteční lístky na druhý den. Trochu mě to překvapuje a zaráží, protože původně jsme se dohodli na tři dny. A to jsem ještě věděl, že ani za tři dny toho moc nestihneme. Přečetl jsem si příspěvek lidí, kteří tam byli pět dní a psali, že klidně by tam měli co dělat ještě dalších pět. Nuž co, nerozhoduji tu sám.
První zážitek na ostrově a hned katastrofa. Monika spatřila hadici, tak si hned chce opláchnout nohy od písku. Ale co čert nechtěl, odlomila to. Hadici nelze nasadit zpět a voda ze stěny teče na cestu a zvlhčuje už tak dost vlhké podnebí. Monika se směje a křičí na nás: "Děcká, to se nedá zastavit!" I mně to přijde směšné, jak přikrčená Monika drží v ruce utržený kus hadice a neví co s tím. To musím natočit. A při tom oznamuji Monči, že teď nám za to vyhlásí válku. Ale nic se neděje. Žádna válka. Tak pro změnu právě teď řešíme, zda tu strávíme noc, nebo pokračujeme na Nusa Penida. Prý pokračujeme. Raději! Abychom zbytečně nepoutali pozornost, nebo zas někde nestrhali vodovod.

Do přístavu Yelow Bridge se vezeme taxíkem. Teď tu už není moderní člun, ale zcela jednoduchá bárka. "Převozník chce nekřesťanské peníze!" Směji se: "Však jsme v muslimské zemi, tak nekřesťanské." Uvažujeme, zda si máme koupit i zpáteční lístek. Licitování je zdlouhavé. Chvíli zkoušíme trucovat a hrajeme hru na předčasný odchod, ale měli jsme špatnou režii. Převozník, i když neví anglický ani ceknout, herec je lepší. Dohodli jsme se na 150 000 IDR na osobu se zpětným odvozem. Nasedáme a pomalu plujeme k novému cíli. Během plavby se Pavel zeptá anglicky mluvicích místních na obvyklou cenu. Dozvídáme se, že nás náš převozník obtáhl o 50 000 na osobu. Neumí anglicky, ale o peníze se ví porvat. Byl chytřejší než my tři dohromady. A bude takový i zítra? Přijde vůbec po nás, když jsme mu zaplatili už dopředu?
Jsme na ostrově a potřebujeme nocleh. To zde není žádný problém. Jakmile vystoupíme na pevninu, osloví nás místní mladík. Po obhlídce se dohodneme, a tak odkládáme zavazadla. Nocleh je zajištěn. Začíná se stmívat a já jsem si právě vzpomněl, že jsem dnes ještě pořádně nic nejedl. Já bych rád šel i trochu dále do vnitrozemí, ale máme s sebou pěknou ženu, plavovlásku a jsme v muslimské zemi, tak souhlasím, že se najíme jen tu někde nablízku a půjdeme spát. Vyhneme se případným problémům. Warung je poměrně blízko. Při večeři konstatuji, že s Pavlem se známe jen od rána, ale mám dojem, jako bychom se znali věčnost. Ve třech si velmi dobře rozumíme. Po večeři odcházíme spát, abychom mohli brzy ráno vyrazit. Jedině Pavel dokáže anglicky komunikovat na úrovni, a tak on půjde zajistit auto. 

Je ráno a auto už máme k dispozici. "Kdo bude řidič?" Já na to moc nejsem a nijak mě to nebaví. Pavel si dal raději pivo, takže zůstalo to na Moniku. A ona je fakt náš zázrak. Bez nějakých řečí si sedá za volant, který je na opačné straně a vyráží. Jen má připomínku k řídící páce, neboť je vlevo. Pavel se nabídne, že on bude radit. Smějeme se a jedeme. Něco kleplo jakoby o zpětné zrcátko. Nic se ale nestalo. Po chvilce už Monika tiše vrká a jezdí, jakoby zde byla odjakživa. Doprava je zde méně hustá, ale ty uzounké cestičky i tak dají pořádně zabrat. Zde opravdu není jednoduché se míjet, když pruh stačí sotva pro jednoho. Ale jedeme! Pustíme si rádio a ta hudba do toho přesně zapasuje a dotvoří úžasnou atmosféru, která zde vládne. Směr je vytyčen. "Kelingking Beach."

Sedíme a pohupujeme se do rytmu. Jsme tak rozvášněný pohodou a krásnou přírodou kolem, že jsme nesprávně odbočili. Zde se nyní otočit, to bude oříšek. Banány jsou téměř všude. A jsou také v dosahu. Láká mě to. Vždy jsem měl nejraději čerstvé ovoce, které jsem si mohl sám odtrhnout. No tady jsme na návštěvě. A to se nepatří.
Otočili jsme to a pokračujeme. Věřím, že správně. Hurááá! Jsme tu! I zde vybírají vstupné!
Pokračování příště…

Pin It