Svobodně a vesele na Keling King beach.

Zaplatíme za vstup a jedeme zaparkovat. Pavel objednává kokos, a tak se příjemně osvěžíme. Mně to opravdu velmi chutná. Vyberou to z lednice a vysekají otvor. Studené je to vynikající. Příjemná a lahodná tekutina nás nejen osvěží, ale částečně i zasytí. Zjišťuji, že nějak zapomínám jíst.

Sytí mne kokos a hlavně ta energie, která zde všude poletuje. Hlad nepociťuji. Už mi i kolegyňky na hotelu řekli, že jsem nějak zhubl. A všiml jsem si to i sám na svých kraťasech, které si nyní dokážu svléknout i bez toho, abych je rozepínal.

Rozhlížíme se po okolí a obdivujeme krásu matky přírody. Před námi vystupuje nádherná scenérie hluboké pláže. Já ji chci určitě vidět a sestoupit i do té hloubky. Vede k ní úzký chodníček a do skály vysekané schůdky. Obcházíme okolí a nasáváme atmosféru úžasnosti. Obdivuji to, jak ta příroda dokázala vytvořit něco tak úchvatné. Jakoby tam byl pro nás připraven jeden suchý osamocený strom, na kterém se fotíme.

Jdeme dolů. Pohled do té hloubky zřejmě každému nesedne. Jdeme jen my tři. Je tu ještě pár lidí, ale zatím to nevypadá, že by chtěli sestoupit dolů. Jdeme pomalu a v žabkách. A to není zrovna ta nejlepší obuv v této chvíli. V ruce držím kameru a snažím se to zdokumentovat. Na okamžik zastavujeme. V tom mi kamera vypadne a směřuje k Poseidonovi do moře. Asi si na mě nějak zasedl. Stojíme a sledujeme její putování. V duchu ji zastavujeme a přitahujeme i našimi soustředěnými pohledy. Vypadá to tak, že Poseidon má navrch. "Ale néé!" Naše modlitby jsou vyslyšeny. Kamera se zastavuje při jednom z kolu, které tvoří vlastně zábradlí. Pomalu se k ní přibližuji a opatrně si pro ni klekám, aby si to ještě nerozmyslela a neroztříštila se o skály pod námi. Opět děkuji svým andělům, jejichž Monika označila za chudáky, kteří se při mně nadřou jako otroci.

Kamera je zachráněna. Oprašuji ji od hlíny, kterou cestou do moře přibrala a pokračuji v sestupu. Pavel se najednou zastavuje, že mu není dobře. Asi mu ta výška nesedí. Po chvilce se i Monika rozhodne vrátit a být při něm, aby se mu náhodou něco nestalo. Jdu tedy sám. Přišel jsem sem proto, abych to viděl a tak se nevzdám. Poslední úsek je velmi příkrý a to by Monika se svým zraněným kolenem i tak zřejmě nezvládla. I když u ní jsem si tím docela není jistý. Poslední krok. Přede mnou se objevuje tabule, která upozorňuje na dané riziko. Velké vlny jsou zde i velkým nebezpečím. Takže jen na vlastní riziko. Před těmi velkými vlnami zde člověk nemá kam utéct. Chvilku se procházím po pláži a točím právě zachráněnou kamerou. Samozřejmě, že vejdu i do vln oceánu. Voda je zde teplá. Kontroluji hodiny. Je čas jít zpátky. I vlny se mi zdají stále větší. Ještě jednou se podívám na hodiny a zahajuji návrat.

Trvá mi to půl hodiny a jen jednou na chvilku zpomalím, když se míjím s nějakými korejskými dívkami. Jsem nahoře. Monika jako správný paparazzi čeká nahoře se svým iPhonem a sbírá obrázky do sbírky.

Sadám si k nim a sdílím své dojmy. Oznámím Monice, že udělala dobře, když se vrátila a ochránila i své koleno. Ten poslední úsek byl dost náročný. Pavel je mrzutý, že se vrátil. Já jsem spokojený a rád, že se nikomu nic nestalo a můžeme pokračovat. Usedáme do auta a jedeme zpět. Na místě, kde máme zanechat auto, se znovu rozhodujeme. Já sice ne, ale oni mají problémy s rozhodováním. Za auto jsme zaplatili na celý den a teď už jsme znovu v přístavu. Nikomu z nás se nechce jít zpátky. Přemýšlíme společně a nahlas. "Zůstaneme tu ještě jednu noc?" Já s tím problém nemám a říkám: "Vždyť původní plán byl na tři dny, tak kde je problém?"
Je to cítit, že nikomu se nechce vracet. Odpovědnost tedy prohodíme na převozníka. Jsme s ním už domluveni a už jsme mu i zaplatili. Chodíme tedy po přístavu, ale nikde ho nevidíme. Už, už doufáme, že nás zachrání a nepřijde. Už nás jednou natáhl o peníze a tady jsme se dozvěděli, že platit dopředu je hazard, tak to vypadá, že tu budeme muset zůstat. Najednou ho ale vidíme. Nezklamal, tedy vlastně zklamal. Asi bychom byli raději, kdyby nepřišel. Přišel sice později, jak jsme to dohodli, ale tady se ten čas počítá úplně jinak než u nás. Najednou jakoby zde bylo cítit to zklamání z toho, že vlastně nezklamal. A naše nerozhodné divadlo pokračuje. "Jdeme nebo nejdeme?" Chlapík se na nás dívá a v duchu si říká: "Co to tu zas ti bílí blázni vyvádějí?" Mé stanovisko je jasné od začátku, ale jsme tři. Nakonec přece jen nasedneme a jedeme zpět na Lembongan.

Cestou zpět jsme byli téměř ticho. Jen ta energie jakési synergie či sounáležitosti zde blikala jako neonová lampa. Když jsme tři, jsme vlastně jeden celek. Přistáváme a teď už jsme rozhodnutí. Jdeme rovnou do kanceláře přebookovat náš odchod o jeden den. Bez problémů nám to udělají. Smazaly naše jména na tabuli a napsali je na druhý den. Jsme spokojeni a šťastní. Jdeme tedy hledat něco na občerstvení. Panthai Caffe. 

Posadíme se a seznámíme se Arikem. Kromě kávy nám nabídl i pokoj. Tak to máme tedy hotové. Složíme zavazadla a připravíme plán. Nyní jdeme na Sunset Beach stíhat západ slunce. Ale nestihli jsme to. Možná nám chybělo pět minut. A možná i méně.

Je už skoro tma, tak se vracíme do přístavu taxíkem. Problém je v tom, že neumíme taxikáři říci, kde vlastně jdeme, protože nevíme, jak se to jmenuje. Ale nakonec se tam dostaneme. Jdeme si sednout na večeři. Číšnice si asi mou objednávku nepoznačí a to si objednávám první. Objednávám chicken curry. Pavel má chuť na bbq a Monika těstoviny. Jejich porce jsou již na stole a moje "první" stále nic. Čekají na mě, ale po chvilce vysvitne, že na mě zapomněli a ještě to chvíli potrvá. Říkám jim ať nečekají a ať jedí. No konečně jsem se i já dočkal. Je to dobré, ale pozdě. Tak ještě si dáme arak, jejich místní rýžový alkohol a odejdeme jako zcela poslední. Jdeme spát. Ráno nás čeká další putování.

Pokračování příště...

Pin It