Poseidon si žádá svou daň.

Dnes tedy vyrazíme trochu odpočívat na Dream Beach. Jdeme tam snít a jdeme pěšky. Přicházíme jako první. Lidí se zde sice hemží dost, ale na pláži jsme první my. Cestou jsme objevili i houpačku, tak ji Monika hned vyzkoušela. Ale jen tak trochu, aby prý nemusela snídat znovu. Náladu si udržujeme jaksi automaticky. Až mi to připadá, jako bychom to měli už dohodnuté.

Vlny jsou dost velké a vypadá to tak, že si Poseidon brousí zuby na moje žabky. No zachránili jsme je. Najednou přišla další velká vlna a semlela Moniku. Její tvář se zkroutila bolestí. Bylo jasné, že právě se ozvalo koleno. S Pavlem jsme v momentě při ní a pomáháme jí rychle do bezpečí pláže. Ta voda má neuvěřitelnou sílu. Když se dostala z toho prvního bolestivého šoku, posedali jsme si na velké, pohodlné podušky. Je fajn si sednout, či spíše lehnout a trochu snít, když už jsme na této pláži. Lidí přichází stále více a více a pláž se pomalu zaplňuje. Byli jsme tu první, tak ležíme v suchu a pozorujeme, jako vlny dorážejí na nově přicházející výletníky. 

Monice více méně ze žertu ukážu na skálu v moři a říkám jí, že když se tam postaví, mohl by to být docela zajímavý záběr. Předpokládal jsem, že se jen zasměje a věc bude vyřízena. Ona mi však ukázala na vzdálenější a zeptala se: "Tato nestačí?" Jsem překvapen. Fakt se zvedne a jde. Pavel jde s ní. Jistota je jistota. A jen před malou chvilkou se svíjela od bolesti. Po krátké době už na mě mávají z protilehlé skály. Vcházím s kamerou do moře co nejdále, ale zároveň tak, aby mě nějaká vlna nepřevrátila, i s kamerou. Zapnul jsem ji a začal zoomovat. Najednou je tu další velká vlna a šplíchne rovnou na kameru. A najednou tma. Kamera zhasla. Rychlé vybíhám z vody a vybírám baterku. Kameru musím rychle vysušit. Rychle! Pořádně jsem ji kapesníkem vytřel dosucha. Poseidon nedá pokoj a chce svou daň stůj co stůj. Monice už sebral brýle a teď to zkouší na mně. Ale ani toto nám nijak nezkazilo dobrou náladu. Pavel mi hned navrhl, že mohu používat tu jeho. Sladké nicnedělání však na hodinách pokročilo. Pokud chceme stihnout loď do Sanuru, musíme vyrazit. Takže opět taxi. 

V přístavu jsme včas. Stíhám se ještě zchladit v bazénu a už si bereme zavazadla. Nádherný výlet končí. Cítíme, že k sobě nějak patříme. Spolu nám je dobře. Na lodi zpět jsme tiše a už ani nic nefotíme. Nevím, co cítí moji společníci, ale já kromě únavy mám nádherný pocit sounáležitosti. Nevím, zda je možné věřit na reinkarnaci, ale pokud ano, tak my jsme už spolu existovaly.  

Po přistání v Sanuru, téměř tiše kráčíme k hotelu Hoki. Z hotelu se vybereme na pláž. Jdeme na večeři. Hledáme warung, kde jsem již jednou rybu jedl. A byla vynikající. Procházíme kolem různých butiků a já hledám nějaký opěrný bod, podle kterého bych nalezl ten rybný stánek. Najednou si to všimnu. S Pavlem si vybíráme rybu a Monika asi drží hladovku. Mají zde nyní dost objednávek. Dělá se to pod širým nebem a každý může sledovat celý postup od začátku až po naservírovaní. Vůně má vliv na naše smysly. Hlad začíná být stále naléhavější. Konečně nám to nesou. Už jsem nejen hladový, ale i neklidný. Ještě mám před sebou 15 km. A v této dopravě je to asi tak, jako u nás 50, možná i 100. Ryba nám chutná. Vědí to udělat. Tma něžně zkrášlí pobřeží a tím i celou pláž. Světla i hudba rozdmýchávají emoce a přidávají na kráse zážitků. I když jsem unavený, cítím se velmi příjemně.  

Následující ráno se opakuje běžný rituál. Káva, hygiena a samozřejmě že malinký hlt slivovice. Pohled na lahvičku také dokazuje, že se blíží konec dovolené. Ještě se pořádně namažu opalovacím krémem a můžu jít. Už jsem poučen a vím, že tady je ta sluneční intenzita skutečně mnohem silnější. Vycházím tedy do vlhké, krásné krajiny. Už příští týden letím domů. Hrozná představa. Dostávám zprávy, že u nás je zima a prý padal i sníh. Tady na pláži to vypadá naprosto neuvěřitelné. Moře, teplo, usměvaví lidé. Doma politické hašteření, přípravy na válku, migrační krize. Raději na to ani nemyslet. Po pláži zajdu až k letišti v Denpasaru. Konečně se mi podaří natočit odlet letadla. Vyfotit se mi to nedařilo. V tom světle jsem nic na displeji neviděl. A odhadem mi to nešlo. Mám to, tak můžu jít. Přemýšlím, že zajdu na hotel do Sanuru a zjistím, jestli ještě něco spolu nepodnikneme před odletem.
Jak zjišťuji, tak můj mobil je přepnut do režimu v letadle. Asi by bylo na čase, aby již někdo vymyslel i displej, na kterém je vidět i v silném slunečním světle. Jakmile svůj mobil zprovozním, zjišťuji, že mi volali Pavel s Monikou. Zpráva říká, že jdeme na výlet. Mám přijít za nimi do Sanuru. Tak si vezmu peněženku, batůžek a jdu. Jaksi ale doprava má zpoždění. Když se tam konečně dostávám, je již odpoledne. Předpokládám, že vyrazíme někde jen tak do blízkého okolí, abychom jsme se stihli vrátit do tmy. Co se ale dozvídám?  

Jdeme do Ubudu. Už jsme tam jednou byli ještě na začátku pobytu, ale nestihli jsme si prohlédnout to jejich taneční vystoupení. A jdeme na dva dny! "Co? Vždyť nemám u sebe nic kromě peněženky." Odpověď na mou námitku je rychlá a odzbrojující. "A co potřebuješ?" Zkusím oponovat. "Nemám ani zubní kartáček, ani foťák a baterka v kameře je jen na pár záběrů." Úsměv, mávnutí rukou a Pavlova odpověď: "To zvládneme, nic nepotřebuješ. Kameru můžeš používat mou". Další námitky nemám, tak nasedáme do uber taxi a jedeme vstříc našemu poslednímu výletu.

Pokračování přiště...

Pin It