První a poslední je Ubud.

Jak jsem již zmiňoval, tak Pavla znám jen pár dní a Moniku tak asi 3 týdny. Ale uvedu to přesněji. Dnes je sobota a my dva jsme se setkali poprvé ve středu. Osud nás tak nějak svedl dohromady. Tedy lépe řečeno, osud jménem Monika. Nějak to všechno vygooglila.

Jsme nyní na ostrově bohů, kam lidé chodí hledat sebe, lásku, vnitřně pochopení, meditovat, či cvičit yogu. A možná i něco jiného. Takto nějak to bylo i v tom filmu s Julií Roberts. I Ketuta zde je možné najít. Jen to už není ten dobrácký filmový šaman, ale třeba bar na pláži. A možná se tak opravdu jmenuje majitel toho jednoduchého stánku, který se honosí názvem "bar". No s nejčastěji se vyskytujícím jménem, se kterým jsem se tu setkal, bylo jméno Wayan. A proč jsem sem tedy vlastně přišel já? Když se tak nad tím zamýšlím, ani sám přesně nevím. Možná na to ještě přijdu. Mám ještě pár dní do odletu. Je sobota a v úterý už musím jít na letiště, abych 5 minut po půlnoci odletěl. Tak do té doby snad na to přijdu. Ale teď ještě nechci myslet na odlet. Chci ještě zažít to, co se tu ještě zažít dá. Sedíme v autě a jdeme navštívit mystický, či magický UBUD. 

Uvidím, co nám to přinese. Je tu zácpa větší než v Praze. Vlečeme se ještě pomaleji než krokem. Monika se v autě cítí dobře, jen když řídí. Nyní je v roli pasažéra a to ji způsobuje nevolnost. Vystoupí a pokračuje krokem vedle auta. Dokonce nás předbíhá. Řidiči však netroubí a nikam se neženou. Nikdo tu nikomu nenadává do debilů, a ani neťuká na čelo. Je to jiné. Pro nás Evropany asi divné. Konečně vypadá, že se to pohne. Monika si nasedá a ještě chvilku snáší utrpení pasažéra. Po pár minutách vystoupíme a prý už je všechno v pořádku. Jdeme se podívat na Pavlovo ubytování. Má to tu ještě na pět dnů a pak se zas někam přesune. Můj pohled na toalety a sprchu mě rozesměje.

Viděl jsem už leccos, ale tohle mě pobavilo. Chvilku sedíme na terase a dohadujeme se, kam jdeme nyní nejprve. Přišla Lenka. Prý je to Pavlova známá z internetu. Krátce s námi promluví. Když se zeptala Moniky na přítele, tak to ji nějak rozhodilo. A dost. Zřejmě se dotkla citlivého místa. I já jsem zůstal překvapen. Až teď jsem si to uvědomil, že je tu vlastně také sama. Taková pěkná a fajn baba. Odložili jsme věci a jen tak nalehko vyrazili do víru stmívajícího se Ubudu. Jdeme na večeři a pak na folklórní taneční vystoupení. Tanečky, tak tomu říká Monika. Večeře byla velmi dobrá. Poprvé jsme si dali všichni totéž.

Když jsme dojedli, Monika se zvedla, že si potřebuje odskočit. Jakmile se vrátí, už nás pohání, abychom rychle šli. Jsme už po večeři, tak odcházíme. A teď to z ní vypadne: "Nahlédla jsem do kuchyně. To byste asi nechtěli vidět. Hrozné!!!" O detaily se raději nezajímáme a jdeme směrem k tržnici. Tam odbočíme vlevo a jsme na místě. Už je vše obsazeno, tak si najdeme místo na straně, odkud ale máme výhled přímo do improvizované šatny tanečníků. Jejich hudební nástroje jsou bubny, xylofony a nějaká píšťala. Je to jiná hudba jakou známe. Kostýmy jsou krásné, jakož i dívky, které se exoticky vlní a pohybují hlavami do stran tak, že to vypadá jako loutkové divadlo. 

Bylo to fajn. Ještě se jdeme na chvíli projít a pak už chystat se na nocleh. Na terase si dáme pivo a probereme, co jsme zažili. "Psssst!" Souseda nás upozorňuje, že už je hodně hodin, tak se ztišíme. Po snídani se sbalíme a pokračujeme. Hned po pár krocích nás oslovuje taxikář a obvyklý rituál se opakuje. Chvíli trucujeme my, pak zase on. Tvrdí nám, že to je bankrot, ale nakonec se i tak dohodneme. A bankrot se nekoná. Bude nás vozit a ještě nás i zaveze na závěr do Sanuru. Obdivujeme krásné rýžová políčka. Žasneme nad terasami a platíme  vstupné. Vždy, když chceme jít dál, musíme zaplatit. 

Každý pozemek má svého vlastníka, tak každý si vybírá. Jsou to ale jen symbolické částky. Nasycený krásou přírody pokračujeme k svatému chrámu. Můžeme se zde také vykoupat, ale plavky jsme si nechali v autě. 

Tak zamíříme k hlavní atrakci dne a tou je vodopád. Po schodech scházíme dolů, abychom mohli vstoupit do údolí, kudy přejdeme k vodopádu. Před tím se ale vykoupeme s Pavlem ve vodě, která je na tyto poměry dost nezvykle chladná. Jde tu zřejmě o nějaký očistný rituál. Je to malá nádrž. Takový bazének a voda do něj přitéká z několika otvorů ve výšce asi tak 2 metry nad bazénem. Nechávám si poměrně studenou vodu padat na ramena. 

Je to docela příjemná masáž. U vodopádů se shromažďuje dost lidí. Nejsou to Niagary, ale jejich krása je ohromující jako i duha v kapkách rosy, která se tvoří z padající vody. Jen několik přítomných se odváží vstoupit do vody a jít k vodopádu. My to zkoušíme, ale tlak vody nás stále vytlačuje ven. Takže přímo pod vodopád se nedostaneme. Vycházíme tedy z vody a chvilku jen tak pozoruji padající vodu a lidi kolem. Můj pohled zaujme krásná mladá černoška. Je nádherná. Mám pokušení ji vyfotit, ale nezdá se mi to právě jako nejlepší nápad. Asi nejsem ten správně drzý paparazzi. Monika si všimla naše lačné pohledy a jen se usmála se slovy: "Je opravdu krásná, musím to jako žena přiznat. Krásná černá gazela." Necháváme "gazelu" si užívat pohodu a obdiv přítomných pánů a jdeme znovu po schodech, ale nyní nahoru. Vystupujeme na místo, odkud voda padá do hloubky údolí. Pár krát se ještě lačně otočím a pohledem zavadím o "gazelu." Ta příroda je úžasná. Vytvořit takovou krásu. Nyní ale obdivuji více tu černou gazelu, jako vodopád. Když ji ztratím z dohledu, věnuji se znovu vodopádům a kolegům souputníkům. Dávám pozor na Moniku a její koleno. Ještě stále mám před očima moment, když ji ta velká vlna na pláži dostala a ona v bolesti a jen s velkou námahou odrážela nápor vody, kterou snad vyslal sám Poseidon. Je možné, že ji chtěl pro sebe do podvodného království. Nevím, jaké úmysly měl tento pán s trojzubcem, ale zkoušel to opakovaně. Jsme nahoře. Nálada nás neopouští. Ještě ji pozvednou dvě mladé vynalézavé turistky. Sedí zaklíněné mezi skalami a obtékající voda je nejen příjemně ochlazuje, ale také masíruje. Evidentně se cítí velmi dobře a spokojeně. Pohled na ně je příjemný a přímo relaxační. Navíc kolem jsou postaveny jakési pilíře z kamenů a jen pár kroků od nich sedí v meditační pozici nějaký chlapík, který mi připadá jako nějaký zenový mistr. Jakoby jsem ho už viděl někde na filmovém plátně. Když spatří, že ho fotím, tak se jen lehce usměje.

 

Pavel s Monikou sedí opodál a já ještě chvíli pokračuji proti proudu řeky. Najednou mě voda strhne a já téměř potopím mobil, který držím v ruce. Pavel se zdržuje hlavně v blízkosti Moniky. Evidentně nezaujala jen mě a Poseidona. Ještě pár krásných chvil a odcházíme. Naposledy se zastavujeme u stánků. Vyzkouším si pár slamáku, ale všechny jsou mi malé. Zlížeme nanuk a jdeme hledat našeho řidiče. Ještě jsme mu nezaplatili, tak nám snad nezdrhnul. I batohy máme v autě. Rozdělíme se a jdeme ho hledat. Už Monika s Pavlem na mě volají. Našli ho. Nasedáme a jedeme směr Sanur. Směr konec. Tiše sedím a pozoruji okolní krajinu. Víme, že toto je naše poslední jízda. Už zítra letí Monika i s ostatními dívkami domů. A já den po nich. Jen Pavel tu ještě zůstává. V Sanure jsme ještě za světla. Chvilku posedíme na terase hotelu, popovídáme si, uděláme si poslední společné foto a jdeme ještě naposledy spolu do obchodu a na zcela poslední procházku.

V obchodě chci koupit cibetkovou kávu. Chutnala mi, a tak si ji chci vzít i domů. Je sice dost drahá, ale dobrá. Nyní už směřujeme na tržnici, kde to před  třemi týdny začalo. Zde jsme byli spolu s Monikou na fresh juice a vlastně poprvé jsme spolu mluvili o svých představách. Zde to i skončíme. Hledáme našeho známého prodejce, který nám tehdy namixoval fantastické nápoje. Tyto nápoje se pro následující dny staly mým hlavním zdrojem příjmu energie. Nenašli jsme ho. Tak si sedáme na místo, které je přibližně na stejném místě jako tehdy. Je to ale už jiný stánek. Už je večer. Je teplo a svítí zde různobarevné světla jako na pouti, či vánočním stromku. Typická dovolenková atmosféra. Vlahý vzduch od moře a mísící se vřava lidí s doléhající hudbou. Když už máme své nápoje, tak předáme Monice na památku malé dárky, které jsme jí koupili v obchodě na rozloučenou. Ja začínam kontrolovať čas. To už není dobré, když sleduji hodinky. Chci už odejít a nechat je tam, ale Monika namítá, že půjdeme spolu. Tak ještě chvíli vydržím, a pak spolu odcházíme. Je to tichý odchod. Na zastávce jen čekáme, kdy přijde. Nelze se podívat na jízdní řád, protože tam nic takového není. Jen víme, že končí večer a po 21 už nechodí. Tak sedíme a čekáme. Přišel. Nastupuji a loučím se. 

Příště epilóg...

Pin It