I zvědavost je dostatečný důvod.

Autobus je téměř prázdný. Ještě naposledy se otočím a pohledem přes okno se rozloučím. V hrdle cítím bouli, a slzy mám na krajíčku. Těžce polykám a zadržují slzy.

Nejen, že cítím, ale už i vím, že skončilo úžasné dobrodružství. Nezdolali jsme žádnou vysokou horu, ani nesplavili žádnou dravou řeku. Nic takového. V podstatě jsme neabsolvovali nic výjimečného, a přece to bylo výjimečné.

Nyní sedím v autobuse a promítám události posledních dní. Jsem toho plný. Ještě před chvílí jsme seděli spolu a já jsem vyslovil větu, která se mi nevyslovovala lehce: "Dnes se vidíme zřejmě naposledy." Monika okamžitě vznesla námitku. "To přece záleží na každém z nás!" Pavel jí také přikývl. A já, i když si to nepřeji, aby to byla pravda, tak jsem to vyslovil. Někdy naše vědomí chce něco jiného, než mu ukazuje nevědomí. Žijeme v přesvědčení, že jsme svobodné bytosti a rozhodujeme se sami a svobodně. No ono to není zcela pravda.

Nevědomí provádí za nás většinu našich rozhodnutí ještě dávno před tím, než k tomu my dospějeme tzv. logickou úvahou. Vyvíjelo se celá tisíciletí a vidí a kontroluje i to, co mi vědomě nevidíme. Tak uvidíme, jestli se mýlilo. Čas nám ukáže, čemu můžeme věřit.

Je už sice tma a je i dost hodin, ale to teplo a palčivý pocit z loučení mě nasměruje do hotelového bazénu. 

Ještě chvilku ve vodě přemýšlím a prociťuji právě prožité okamžiky. Na pokoji se osprchuji a unavený si lehnu spát. Ráno vstávám jako obvykle mezi čtvrtou a pátou hodinou. Nechce se mi ležet v posteli, když už zítra musím jít domů. Vedle ranní kávy si dělám poznámky do deníku a uvažuji, co dnes ještě můžu stihnout. Už to asi nebude nic moc. Půjdu jen na pláž a k letišti zkusit ještě na závěr vyfotit odlet letadla. Beru foťák a vodu a můžu jít. Bez vody to tu nejde.

Když procházím po pláži od Čangu, tak znovu potkám "ananasovou královnu." Nabidne mi ananas, ale za dvojnásobek, jako poprvé. Zavrtím hlavou a soustrastně se usměju. Na chvíli vidím v mysli ten moment, když nám ho čistila poprvé. To naše dovolená teprve začínala. Procítim tú krásu nádherného okamžiku. 

Upřel jsem zasněný pohled na "královnu" a odrazu je cena o polovinu menší. Při čištění ananasu se mě jakoby znenadání zeptá: "Kde je Monika?" Působí to na mě dost zvláštně a jsem překvapen. Ona si nás zapamatovala a dokonce i její jméno? Odpovím jí, že Monika právě odletěla domů a podávám ji peníze. Její pohled mi prozradí, že něco není v pořádku. Je i natěšená, ale také zklamaná a snad i zahanbená. Drobná, osahaná, a už i dost stará peněženka, kterou přede mnou otevře a vysepe její obsah na pláž, mi prozradí důvod těch zvláštních pocitů. Má tam 62 000 IDR. A to už je odpoledne po třetí hodině. Zahanbeně a bezradně na mě hledí. Nemá mi vydat. Bankovka 100 000 rupií je příliš velká. Chvilku na sebe koukáme tiše a čteme si z očí. Ona odrazu protrhne ticho a dost nesměle navrhne, že mi tedy prodá dva. To by mě jeden vyšel na 19 000. Já vím, že domácím se to prodává i za 10 000 a míň, ale nijak mi to nevadí.

Souhlasím a "královna" se pustí do čištění i toho druhého. Když mi ho už podává jako hotový, vyberu z peněženky ještě těch pár drobných a doplatím jí k původně dohodnuté cene.Cena je tedy znovu 25 000 za kus. Je velmi šťastná a já mám radost. Ona potěšila mě tím, že si nás zapamatovala a já potěšil ji tím, že jsem jí tedy dal vydělat. Ananas zde skutečně velmi chutná a já to beru i jako rozloučení a příjemnou vzpomínku. Pokračuji k letišti a promítám si pomyslný film posledních dnů ve vnitřním kině vzpomínek. Na letišti se mi na závěr podařilo vyfotit odlet letadla. Zítra v něm už budu sedět i já.  Vejdu se zchladit do moře. 

I to moře, které obvykle dost divoce burácí a vytváří perfektní vlny pro všude přítomné surfaře, je dnes jakési klidné. Jakoby truchlilo a loučilo se. Z domu jsem odcházel sám. No sám se nevrátím. Se mnou se vrátí nádherné vzpomínky na hezké chvíle, které jsme prožily společně. Když jsem odcházel z domu, měl jsem věru i strach. Ještě nikdy jsem tak daleko nebyl. Moje jazyková vybavenost není také nic moc. A to, že jsem introvert, mi sice umožňuje být sám se sebou, ale to nijak nezvyšuje moje šance na úspěšné přežití v tropické zemi, možná spíše naopak.

Když nad tím tak přemýšlím: "Co bylo tím hlavním impulsem, že jsem se rozhodl pro tuto cestu?" Vychází mi, že asi hlavně zvědavost. Byl jsem před tím na jedné besedě v Praze, kde jedna mladá slečna rozprávavala o svém putování po Bali. Přešla na skútru 3600 km. Mluvila o lidech a jejich zvycích, které jsem chtěl také znát. Prý jsou tam báječní lidé.

Vždy to je o lidech. Myslím, že krásných míst na této planetě je více. To, co z našich výletů udělá ty nezapomenutelné zážitky jsou právě ti lidé, se kterými se na svých cestách setkáváme a poznáváme. To je to, co nás obohacuje a táhne na ty krásné místa. A kromě toho, chtěl jsem se i přesvědčit jak funguje portál, který jsem se rozhodl používat na cestách. A jak fungují hlavně služby, které nabízí. Možná jsem až příliš riskoval, ale vyplatilo se. Všechno bylo super a fungovalo to ještě lépe, než jsem očekával. Teď jsem už ve finále a půjdu pomalu snad i balit. Když to mám celé zhodnotit, tak snad jen jedním slovem, že to bylo s u p e r. 

Budu vzpomínat na Lenku a její přímo dětskou radost, kterou projevovala po shlédnutí tanečního vystoupení Kecak. Na Alenku, která toho sice moc nenamluvila, ale raději více poslouchala. Irenka, která to měla opravdu těžké v úvodu. Ve vzdálenosti cca 12 000km od domova měla velký zdravotní problém z malinkej odřeniny. Monika zas byla hladová po cestování a jaksi přirozeně to všechno spojovala. Pavel se objevil až v závěru, ale zřejmě právě včas. Dodal tomu všemu ten správný punc. A nesmím zapomenout na Blanku, která nám poskytla první rady a ukázala Bali. Byly to krásné chvíle jednoho necelého měsíce. Děkuji Bali, určitě se ještě uvidíme!

Pin It