Od mého rozhodnutí navštívit tropické Bali už uběhlo mnoho času. Rozhodl jsem se ještě loni koncem léta. Chvílemi jsem měl chuť se vzdát této představy, ale nakonec moje zvědavost byla větší a rozhodla za mě a posunula mě k opravdovému dobrodružství. Nikdy předtím jsem nebyl v tropické zemi, ani tak daleko. A ještě v něčem to bylo úplně poprvé. Poprvé jsem letěl letadlem. A hned tím největším. Ale pojďme postupně, jak se rodilo to nejkrásnější dobrodružství mého cestovatelského života.

 

Jako každý správný cestovatel jsem si koupil sešit, který na sebe převzal roli mého cestovatelského deníku.

Je neděle 26. března 2017 a dnes letím na Bali. Jsem nesmírně zvědavý a plný očekávání. Co všechno mám s sebou brát? Vím, že tam je teplo a vím, že chci vidět sopku. To je vše, co vím. Žádný jiný plán. Takže ve svých zavazadlech mám trička a kraťasy. Mám s sebou ještě dvě plzeňská piva a sedmičku slivovice. Tu beru jako dezinfekci a pivo, aby mi nebylo smutno v té daleké cizině. No a vibramy.

Přesně před týdnem, tedy také v neděli, jsem ztratil mobilní telefon. Při vystupování z vlaku v Strašnicích mi vypadl do kolejiště. "No to mi tedy pěkně začíná", pomyslel jsem si. Ještě jsem ani zdaleka netušil, co všechno ještě vyvedu.

Před mým odletem mě kontaktovala z Bali mailem jedna paní, která mi uvedla, že už tam žije čtyři roky a může mi být nápomocná. "Super, to se mi docela hodí. Mám vám něco přivézt z domu?", zeptal jsem se. "Ne!", byla první odpověď, která se pak přece jen změnila na salám. Tak jsem ho tedy koupil.

Následně jsem dostal další mail, který mě pro změnu varoval před tou "milou" paní. Začínalo to být napínavé, a to jsem byl ještě stále doma. "Asi to zruším," pomyslel jsem si. "Vždyť co, let mám pojištěný a také ubytování se ještě dá stornovat." I tak jsem měl zbytečně zaplaceno pro dvě osoby. Mělo nás jet víc a já jsem chtěl někomu pomoci a přispět tím, že za ubytování už nebude muset platit. Reakce lidí však byla více než divná. "Kup mi i letenku a já se vyspím i na pláži." Nebo: "... to si mám ostatní platit sám, i letenku?"

Nakonec jsem nic nerušil a udělal jsem dobře. Mobil je sice fuč a budu to muset rychle vyřešit, ale světe div se. Od mého kolegy jsem se dozvěděl ještě v ten večer, že ho našla slečna Simona a mám jí zavolat.

Vystoupím v Uhříněvsi a vidím jak sympatická slečna drží v ruce můj mobil. Chci se jí nějak odměnit, pozvat ji na kávu, nebo jí něco koupit. Odmítá a se slovy: "Jsem ráda, že mohu pomoci", rychle utíká pryč.

Den odletu.

Je deset hodin. Za dvě hodiny odcházím z domu. Ještě jednou kontroluji zavazadla. Hlavně nezapomenout, foťák, kameru a diktafon. No a k tomu všechny baterky.

Na letišti v Praze nechám svou peněženku i s doklady na pultu při odbavování zavazadel. Vzpamatuju se až po hodné chvíli, kdy už sedím a čekám na další informace o letu. Už vím, že budeme mít zpoždění dvě hodiny.

"Kde je moje peněženka a pas?" Tak zpět. Je to tam. Čeká mě to na pultu. Ještě jsem neodletěl a už jsem skoro neodletěl. Nyní je zas vše v pořádku a můžeme letět.

Jsem v Dubaji.

Jsou 3 hodiny a 17 minut ráno. Dubaj představuje luxus. Hodiny na stěně jsou značky Rolex a tolik zlata jsem naposledy viděl pohromadě v Istanbulu na bazaru. Z Prahy jsme odletěli s dvouhodinovým zpožděním. Zde jsem měl mít pauzu 8 hodin, tak budu mít jen šest. Je noc, ale i tak je tu mnohem tepleji než bylo u nás doma. Sedím a pozoruji lidi. Za pár minut se to tu dost vyprázdnilo. Vedle mě sedí nějaké Filipínky a jsou hovorné, jako by ani nebyla noc. V Praze na letišti mě zase obsadili ze všech stran cestovatelky z Jižní Koreje.

Něco mi neustále povídaly, ale já jsem jim moc nerozuměl. Jedna z nich se pokoušela mluvit anglicky, ale její angličtina byla stejně špatná, jako ta moje. Strčila mi do ruky lístek a vysvětlovala mi, že to je jméno, toto telefonní číslo atd. Asi jsem vypadal pěkně natvrdle. Vybral jsem ze znovunalezené peněženky vizitku a podal jí ji. Vzbudilo to v nich zjevné nadšení. Fotili se se mnou a jedna se mi snažila vysvětlit, že vypadám jako bývalý americký prezident Johnson. Přiznám se, že nemám ani páru, kdo byl Johnson.

Stejně jako v Praze procházíme jednotlivými kontrolami, až se ocitám v té poslední hale. Nyní už nastoupíme do obřího Boeningu. Je ale i tak menší než Airbus. I zde je odlet posunut o dvě hodiny, tak se mé čekání nijak nezkrátilo. Jsem zde osm hodin. Píšu přes skype na naši hot line, jak to tedy bude s transferem, který mám objednaný na 21:40 v Denpasaru.

Otevřel se turniket a začínáme nastupovat do letadla. Zvednu se a jdu blíž. Mobil jsem položil na sedačku vedle sebe. Než si uvědomím, že ho nemám, uběhne docela slušná chvíle. Opět mobil. Vrátím se zpět, ale není tam. Co teď? Neumím si vzpomenout ani na těch pár anglických slov, která jsem si zapamatoval z minulého studia angličtiny.

Když moje zoufalství začíná nabírat na obrátkách a já se začínám už v duchu trestat, objeví se usmívající letuška s mým mobilem v ruce. Hned prvním pohledem zjistí, kdo je ten hříšník a předá mi ho. "Co se mi ještě stane? Co ještě ztratím?", říkám si v duchu a děkuji všem mým andělům, které takto zaměstnávám. Chudáci, u mě se nadřou jako otroci.

Sedám si na místo a zjišťuji, že moji spolusedící jsou také z Česka. Máme před sebou ještě více než osm hodin letu. 

Pokračování příště...

Pin It