Osm hodinový let.

Sedím v letadle a pozoruji na obrazovce trasu našeho letu. Většina lidí sleduje filmy, nebo se hrají. Já pozoruji, kudy letíme. Pár hodin letu a najednou je všechno úplně jiné. Roznášejí nám jídlo. Celkem mi to chutná i 10 kilometrů nad zemí. Dávám si i suché červené. Je už tma a tak přes okénko už není nic vidět. Na obrazovce se objevuje časová vzdálenost od cíle. Letíme právě ponad Sri Lanku. I tam se chci jít někdy podívat. Ještě je to dost velký kus cesty, co máme proletět. Letíme,letíme...

A už jen pár minut a přistáváme. I když jsem od našich dostal na skype odpověď, že transfer na mě bude čekat, i tak jsem znepokojen. Automatický mi hlavou proběhne moje běžná otázka. "A co když ne?" Jsem tu sám a v úplně cizí zemi.

Přistáváme. Rychlost letadla je už jen 0,26 Macha a stále klesá… Pomalu je vidět světla na letišti. Jsme na zemi. Letadlo ještě chvilku roluje a zastavuje na rampě, kterou vystoupáme na půdu Indonésie. Stojíme. Letušky dávají pokyny, abychom si nic nezapomněli. Mám pocit, jako by to patřilo hlavně mně. Mobil mám, příruční zavazadlo také. Ještě do něj vkládám nabíječku, kterou jsem právě sbalil.

Vystupujeme. Poprvé se nadechnu toho vlhkého vzduchu. Letiště je klimatizované, ale to teplo je viditelné. Jeden z celníků, který nám kontroluje pasy, vypadá dost přísně a nepřívětivě. Kontroluji na mobilu, jestli nemám nějaké zprávy. Hlavně mě zajímá ten transfer. Už je po půlnoci. Chtěl jsem vidět oslavu Nyepi. Přiletěli jsme ale pozdě a jsem už i dost unavený. Nyepi je Nový rok. Má to určité zvláštnosti oproti našemu Novému roku.

Kontroly mám za sebou. Jdu si vyzvednout batožinu. Doufám, že se mi nestane to, že by ji poslali někam jinam. Na dopravníku se začínají otáčet tytéž kousky a mou nikde nevidím. Ááááá. Konečně ji vidím. Počkám, dokud můj batoh dokrouží ke mně a tedy odcházím do noci neznámého kraje. Před letištěm stojí nastoupený dav přepravců s cedulkami, na nichž jsou jména očekávaných pasažérů. Je jich zde opravdu požehnaně. Vždyť i nás vystoupilo z toho letadlo asi tak čtyři stovky.

Zahlédnu tam své jméno. Hurá! Zvednu ruku a ukážu směrem k člověku, který drží v ruce mé jméno. Okamžitě reaguje, jako bychom byli nějak vzájemně propojený. Naznačuje mi, že mám přejít na druhou stranu. Po několika krocích si podáváme ruce a on mi pomáhá naložit zavazadla do auta. Je sice noc, ale je teplo jako u nás v nejžhavějším létě. Světla a reklamy jsou zde rovněž, jako u nás trvalou součástí hlavního města. Jsem v Denpasaru a do mého definitivního cíle mi zbývá ještě sedm kilometrů. Mým definitivním cílem je Kuta. Je to asi nejrušnější místo na Bali. Teď už vím, že to nebude žádný problém. Nezklamal mě náš servis a ani místní taxikáři.

Vezu se. Řidič je milý a hovorný. Odpovídám mu, že jsem přiletěl z Česka. Ujišťuje se, zda je to to Česko v Evropě. Když mu to potvrdím, tak hned z něj vypadne jméno Baroš a fotbal. Pozoruji okolí a život v noci jejich Silvestra. Nevidím nikde žádné petardy ani připité oslavence.

Už vidím hotel. Velká sedmička svítí do noci. Recepční mě očekává a oslovuje mě okamžitě jménem. Předávám mu pas a nechám se poučit o nadcházejícím dni. Nesmím celý den nikam vycházet a všechno bude zatemněné. Už o tom vím z internetu a nijak mi to nevadí. Jsem nevyspalý a tak se mi to docela hodí. Je tu pořádně horko. Vycházím na patro a vstupuji na pokoj 212. Je tu fajn chládek. Klimatizace funguje absolutně spolehlivě. Vybalují pár věcí a vcházím do sprchy. Je to tu pěkné a čisté. Hygiena je hotová, jde se spát. Konečně. Chrrrr… 

Je ráno 29. března.

Dnes tedy už půjdu ven. Včera jsem se celý den válel v posteli. Je tu šestihodinový časový posuv a tak jsem měl z toho trochu hokej. Organismus si sice zvykne na jiný rytmus, ale já jsem si ještě neměl kdy zvyknout. Je zde o šest hodin více, než je nyní doma. Včerejší den byl dnem ticha. Okno jsem měl zatemněné černou fólií, tak jsem nic neviděl. A vlastně jsem ani nechtěl. Chtělo se mi spát. Vyrovnával jsem se s časovým posuvem a ještě jsem i zbytečně nedráždil démona OGO - OGO, který prý obcházel ostrov. Když nikoho neviděl, tak ho opustil. Všude bylo ticho a všichni se zdržovali doma, tak ani jinou možnost neměl. Ten zvyk se mi docela líbí. Všichni jsou spolu doma, je ticho, povídají si a věnují se sobě navzájem. Myslím, že i my bychom potřebovali po Silvestru nějakého démona.

Spal jsem s přestávkami více než 24 hodin, Vzbudil jsem se na chvíli, ale to ticho a tma mě znovu uspali. Teď už je ale 9.25 hodin ráno a já jsem zvědavý, co uvidím. Uvidím ostrov poprvé a za světla.

Jsem osprchován a natírám se opalovacím krémem s faktorem 50. Nasazuji si kšiltovku, brýle a vycházím ven. Jen co jsem za sebou zavřel dveře, musel jsem si složit brýle a utřít jich, neboť jsem nic neviděl. Ten přechod z klimatizovaného pokoje na chodbu měl za následek, že se okamžitě zarosili. To teplo a vlhko je skutečně velmi velké. Na cestě a chodníku vidím louže vody. V noci pršelo. První co mě zarazilo, byla doprava. Skútry se valí rachotem v obou směrech A jsou jich tisíce.

Pokračování příště...

Pin It