... a nejsou zde komáři?

Právě procházíme kolem stanoviska "Taksi." Po odmítnutí několika nabídek na odvoz se přistavíme při malém vozidle zvaném "bemo." Je to auto připomínající naši starou 1203, která se používala i jako sanitka. Chybí tam levé boční dveře. Tudy nastupují pasažéři. Do tak malého auta, se jich dost natiskne. Prý je to taxi pro ty nejchudší. Jeden se při nás přistaví a tak začíná obchodní rozhovor.

Jak se z maličkosti stane velký problém.

Jen narychlo se přivítáme, úsměv, pozdrav, zvědavé vzájemné pohledy a jsme odrazu všichni známí. Blanka, která zde je "vedoucí tohoto zájezdu" navrhne, že si všichni budeme tykat a já nemám nic proti tomu. Ony si již tak či tak všechny tykají. Jen já jsem tu cizí. Samozřejmě, že než se usadím v autě, si ty jména beztak nepamatuji. Zapamatoval jsem si jen Blanku. Jména ostatních dívek určitě postupně odhalím. Ony se znají a budou se vzájemně mezi sebou oslovovat. No a já aspoň nebudu vypadat jako sklerotický blbec.

Toulání mě začíná bavit.

Společné výlety s mými novými známými ostravskými kamarádkami střídám se sólo toulkami a pobytem u moře. Právě jsem se ocitl na nějaké místní tržnici. Turisty zde není moc vidět. Možná je to pro ně ještě příliš brzy, nebo sem vůbec nechodí.

Adrenalinová jízda skútrem.

Ležím na pokoji a píšu zvídavé otázky na Messenger. Chci zjistit maximum o zítřejším cíli. Adresu, kam mám přijít, už mám poznačenou. Je to hotel Bali Hoki, Sanur. Na své první procházce po ostrově jsem si zjistil aspoň směr, kterým mám zítra jít. Dostávám zprávu od paní Blanky, která je doplněna obrázky. Je tam i obrázek autobusové zastávky, která mi má posloužit jako orientační bod.

Strach z toulavých psů.

Chvilku stojím jen tak před hotelem a dívám se na ten frmol kolem. Jsem poprvé v zemi, kde je teplo po celý rok. Průměrná roční teplota je zde 30 ° C. Prostřednictvím internetu jsem se zkontaktoval s partou žen z Ostravy. No tedy vlastně zatím jen s jednou, která zde tráví část roku, kdy je u nás zima a je z Prahy. Ale ani ji jsem ještě neviděl.

Osm hodinový let.

Sedím v letadle a pozoruji na obrazovce trasu našeho letu. Většina lidí sleduje filmy, nebo se hrají. Já pozoruji, kudy letíme. Pár hodin letu a najednou je všechno úplně jiné. Roznášejí nám jídlo. Celkem mi to chutná i 10 kilometrů nad zemí. Dávám si i suché červené. Je už tma a tak přes okénko už není nic vidět. Na obrazovce se objevuje časová vzdálenost od cíle. Letíme právě ponad Sri Lanku. I tam se chci jít někdy podívat. Ještě je to dost velký kus cesty, co máme proletět. Letíme,letíme...

Od mého rozhodnutí navštívit tropické Bali už uběhlo mnoho času. Rozhodl jsem se ještě loni koncem léta. Chvílemi jsem měl chuť se vzdát této představy, ale nakonec moje zvědavost byla větší a rozhodla za mě a posunula mě k opravdovému dobrodružství. Nikdy předtím jsem nebyl v tropické zemi, ani tak daleko. A ještě v něčem to bylo úplně poprvé. Poprvé jsem letěl letadlem. A hned tím největším. Ale pojďme postupně, jak se rodilo to nejkrásnější dobrodružství mého cestovatelského života.