Hidden canyon.

Zatímco ještě všichni spí, já mám už za sebou ranní sprchování a právě relaxuji v bazénu. Toto je poslední neděle našeho tripu. Doma bych o tomto čase poslouchal pohádku. Zde přemýšlím nad tím, proč se mi odsud tak moc nechce.

Blue Coco.

Zastavení na trhu v Semarapure je docela dobrý nápad. Mohu vám to doporučit. Není to trh primárně pro evropské turisty. Viděli jsme jich tam jen pár. A je zde opravdu vše možné i nemožné. Mačeta, která zaujala mne, začíná na ceně 175 000 IDR,

Nebyl žralok, byly želvy.

Večer je zde velmi rychle. Tma je tu raz dva. A jako každý večer i dnes se opakuje rituál s večeří. Zítra máme jít znovu lodí na další ostrov. „Jak mi asi budecry?" Ticho přemýšlím nad včerejší dramatickou plavbou a vychutnávám si bbq. Dnes si nedáváme ryby. Zde je nemají a dál se nám jít nechce. A i to bbq mi chutná. Celkem jsem i zapomněl, že mi včera při večeři Lucie řekla, že dostala od Jamala zprávu. Jamal byl šéf na hotely v Amedu. Prý si tam někdo zapomněl mikinu a větrovku. Nuže tento rok zde není Monika, tak mě nikdo nemá pod dohledem.

Padang Bai - hrůza v přístavu...

Je skutečně nádherné ráno. Snídaně jsou formou švédských stolů a jsou úžasně bohaté a také chutné. Poslední krát se zde najíme a odcházíme. Věci už máme pobalené a doufám, že jsem zase nic nezapomněl. Jdeme se tedy přihlásit do kanceláře v přístavu.

„Apa kabar?“A odpověď: „Bagus!“

Dnes jsme zde na hotelu poslední noc. Tak to jdeme trochu zapařit. Kráčíme po pláži a osloví nás sympatický lampióny osvícený warung. Zní tu Bob Marley a to známé reggae, šplíchot moře, teplo a usměvavý majitel nás přímo přitahuje. Usedáme a objednáváme si piña coladu.