Nejprve strach, pak zvědavost a nakonec touha.

Je úterý večer 24.dubna a právě se vydávám na svou druhou cestu na asijský kontinent. Minulý rok jsem se na tuto cestu vybral sám. I nyní jdu sám, ale už ne celou cestu. Posledních deset hodin letu už poletíme spolu dva a ještě dva přiletí jinými linkami. Tak jsem zvědavý, jaké to bude teď. Právě se mi ohlásila Monika. Minulý rok jsme spolu s ní a s Pavlem trochu spolu cestovali a přežili jsme opravdu nádherné chvíle. Se zavřenýma očima se tam dokážu přenést.

Bylo to jen pár posledních dnů před odletem domů, ale ve mně mimořádně zarezonovali a vryly se mi hluboko do paměti. Úžasná energie, která tam vznikla, udělala z našeho putování, jinak docela obyčejného,kouzelné cestování. Nyní mám před sebou první úsek, cestu do Budapešti. A zítra v podvečer letím do Kataru. Čtu si zprávu, kterou jsem právě dostal od Moniky. Upozorňuje mě, abych si dával pozor na věci, kde co položím. Usměju se embarassedpři vzpomínce na mé loňské trable se ztrácením mých věcí. Dobře se na mně tehdy bavili. No co. 

Vypínám elektrospotřebiče, vodu, poslední vizuální kontrola a jdu zdolávat první hodiny a kilometry mé nové zkušenosti. 
V Budapešti mám dost času do odletu a chci to tedy využít a trochu se poohlédnout po městě. Vypadá to, že bude dnes pěkný den. „Nač vlastně letím na Bali, když už i zde je pěkné slunečné počasí? Vždyť nejdu tam jen kvůli tomu teplu?! "Okřikl jsem sám sebe. „Co mě tam tak tedy táhne, že jsem ochoten procestovat přes půl světa?" Když se tak nad tím zamýšlím, zjišťuji, že to není nic jednotlivě, ale vše spolu. Je to i to teplo. To silné tropické sluníčko, čerstvé tropické ovoce, teplé moře, milí a přívětiví lidé. Pak je tu ta sopka, kterou jsem chtěl vidět už loni. A jsou to i ty vzpomínky na ty nádherně prožité chvíle pohodycool. Vím, že vzpomínky vlastně neexistují a jsou to jen nějaké informace uložené někde v mém mozku. Ale i tak, když zavřu oči, tak to všechno vidím a dokonce i cítím. 


Chvíli se motám po Budapešti a pak dostanu nápad. „Nejprve zajdu na letiště a pak se ještě vrátím do města a kouknu si něco." Jdu tedy hledat letiště. Oslovím první dámu a dozvídám se, že je to dost daleko a že nejlepší je použít metro. „Jasně, metro!" To jsem viděl tam, kde jsem vystoupil. Vcházím do metra a vidím několik kolportérů prodávajících jakési noviny. Oni to určitě budou vědět, kudy na letiště. Věděli. Mám vystoupit na Kálvín tér a přestoupit na autobus. A teď to začíná být zajímavé. Autobus 100E sice na letiště jede, ale lístek si musím koupit před nástupem do něj. Lístek stojí 900 ft. „Já nemám forinty, jen eura" vysvětluji. Tak mi muž v modré uniformě ukazuje na bankomat "change" oproti a více si mě nevšímá. „Není zrovna ochotný", pomyslím si a odcházím směrem k bankomatu. Bankomat mi však nabízí desetitisíce až státisíce ft. Já potřebuji 900.Vybírám kartu a jdu zpátky. Nyní je tam druhý a ten mi ochotně ukáže druhý automat, který mi prý prodá lístek.

Přikládám kartu a mačkám více méně intuitivně jednotlivé tlačítka. Píše mi to, že můj pokyn zpracovává, ale já lístek nikde nevidím. Tak to zkouším znovu a ještě jednou do třetice. Začínám se znepokojovat. „Co ten stroj tolik zpracovává? Kde je můj lístek? Takto se já věru na Bali nedostanu!" Lístek stále nikde. V duchu jsem si zaklel a řekl si: „Jdu tam a dám mu drobných 5 EUR a snad to bude stačit!" Vtom mi padne zrak dolů na poslední přihrádku. Rukou jsem pozvedl plexisklo a tam jsou tři lístky. Já jsem očekával, že uslyším ten známý zvuk našich automatů a díval jsem se, ze kterého otvoru mi vlastně vyleze ten lístek. A ono nic. Absolutní ticho. Nuž co. Jeden budu mít, když půjdu zpět a jeden si nechám na památku. Jsem tedy vítěz a pokračuji. Letiště je skutečně dost daleko.Po nastoupení do letadla jsem trochu překvapen. Letadlo je poloprázdné. Už jaksi nevěřím, že se volná místa zaplní. Sedím sám a mám vedle sebe dost volného místa.

Letíme a já pozoruji svět z výšky. Maďarsko je jedna placka rozdělena na pole a políčka. Jak letíme více na východ začínají se postupně objevovat kopce a hory. Pohled na zem v noci mi připomněl časy, kdy jsme seděli večer ticho u ohně a hleděli na žhavé blikající uhlíky. Hluboko pod námi ty světla vytvářely podobné obrazy. Přílet do Doha je opravdu velmi efektní. Světlá pod námi vykreslují zajímavé obrazce. Zde se o chvíli setkám s Luckou a dalších deset hodin poletíme spolu. Už na mě mává. Jako první mi vkládá do ruky nějaké krabičky. Jsou to hlavolamy a jeden je pro mě. To abych měl co dělat v letadle. Úvod cesty si krátíme rozhovorem, ale s přibývajícím časem se naše únava stupňuje. Už to není zábava, ale čekání na přistání. „Jsme tu!“ 

Absolvujeme nutné formality a můžeme si jít vyzvednout zavazadla. Vycházíme z klimatizovaného letiště a po dlouhých hodinách letu se konečně nadechneme toho vlhkého tropický voňavého vzduchu. A už znovu slyším to známé: "Boss, taxi?" Doléhá to ze všech stran. Mám na sobě ještě dlouhé kalhoty a šusťákovou bundu. Zmráka se a my se dozvídáme, že Oleksiy je už tady. Nikdy jsem ho neviděl, tak jak jsem neviděl ani Romana. A s Lucií jsem se setkal jen jednou v Praze. Jsem opravdu velmi zvědavý na to, jak nám to spolu půjde. 

Naše první starost je vybrat si z bankomatu peníze. Ty už máme a teď potřebujeme odvoz. Domorodci jsou zvyklí na turisty, kteří tam chodí za teplem a nemají problém vám nabídnout odvoz i když to nejsou taxikáři. Vydělávají jak se jim dá a využijí každou příležitost. A ceny na úvod vždy pořádně propálí. I my se vezeme taxíkem, který vlastně není taxi. On ani neví, kde ten náš hotel je, i když mu ukazujeme navigaci. Ale poradí si a připomíná mi to mou úplně první jízdu s taxi skútrem. Ten nejen že nevěděl, kde je hotel který hledám, ale neměl ani přilby a jak se ukázalo ani benzín v nádrži. Ale obchod dohodl a nakonec i naplnil.

Jsme na hotely a seznamujeme se Oleksiyom. Už je na rukou a krku spálený od silného slunce. Jsou už skoro dvě hodiny v noci a je tu i Roman a je poslední do party. Jsme unavení a jdeme si trochu pospat. Ráno začneme poznávat tropický ostrov Bali v jeho centru, v Denpasaru.

Pokračování příště ...

Pin It