Krasavice Kawah Ijen.

A znovu se už začíná stmívat. To je nevýhoda této rovníkové oblasti. Všechno se mi tu líbí, ale tohle mi nevyhovuje. Opouštíme vodopády a když jdeme kolem místa, kde měli pěkné ovoce a chtěli jsme tam nakoupit, tak už mají všechno sbalené. Nechtělo se nám to táhnout s sebou a měli jsme v plánu nakupovat při cestě zpět. Jenže když vidí, že jsme se zastavili, tak i tak nám ještě ochotně prodají.

Přicházíme na parkoviště a zde nám naservírují různé druhy čaje a kávy. 

Na mě dopadá stále více a více únava spojená s nedostatkem spánku a časovým posunem. Už jen mlčky sleduji dění kolem mě. A v nejbližších hodinách ještě  nebude čas na lenošení. Zbývá ještě pár kilometrů do hotelu v Lovině. A jsme tu! Resort je to krásný. 

Pokoje jsou jednoduše zařízené a je vidět, že už i něco pamatují. Prostředí je však krásné. Hned po odložení zavazadel si jdu na chvíli odpočinout k bazénu.

Je ráno 29.4. těsně před šestou hodinou a scházíme se na parkovišti hotelu. Jdeme na moře pozorovat delfíny. Zatím s tím nemám dobré zkušenosti. V Řecku jsem moc štěstí neměl, i když na chvilku jsem jednoho či dva zahlédl. Uvidíme jak to dopadne tady. Jak vidím, nejsme sami, kteří je chtějí vidět. Těch lidí je tu dost a postupně zaplňují katamarány směřující kolem pobřeží na otevřené moře. A skutečně.

„Jsou zde!" 

Radost a nadšení přítomných je doprovázena cvakáním fotoaparátů a mobilů. Sporadické, šťastné výkřiky nasvědčují tomu, že je znovu někdo objevil. A delfíni se předvádějí. Je jich tu celé hejno. Je zajímavé pozorovat jakou radost mají obě strany z přítomnosti těch druhých. Náš průvodce otáčí katamaran a směřujeme trochu více na širé moře. „Ale otáčejí se i ostatní!" Takže místa a čas, kdy se zde delfíni předvádějí, jsou evidentně dobře známá. A delfíni dále defilují a dopřávají nám ještě chvilku radosti z jejich přítomnosti. Jaksi jsem i zapomněl na svou únavu. Náš kapitán nás nyní veze na nové místo, kde se objevují pestrobarevné rybičky a nechávají se krmit z ruky sladkým pečivem. Lucie je krmí a já to zkouším fotit. Ještě jsem nic podobného neviděl. 

Tak to bylo opravdu krásné a vzrušující ráno.
Na hotelu si ještě užijeme bazén a chystáme se opět vyrazit hltat kilometry. Nyní již směřujeme do přístavu Gilimanuk, odkud se přeplavíme trajektem na Javu. Bali je ostrov převážně hinduistický a je to znát na každém kroku. Jsou opravdu velmi milí a tolerantní. Náš průvodce a řidič Made, zastaví na krátkou modlitbu. To místo je na to uzpůsobené Je to nějaký malý chrám, nebo modlitebna. Nevím jak to nazvat. Je tam žena, která se o to stará. Hoří zde tyčinky a je tu množství obětních košíčků. Made vystoupí z auta, vykoná nějaký rituál, na čelo a za uši si přitlačí rýžové zrnka a zbožně sepne ruce. Sedí. Po chvilce věnované bohům, si znovu usedá za volant a pokračujeme. 

Do Gilimanuku přicházíme těsně před setměním. Tento trajekt je již plný, tak musíme chvilku počkat na další. Nyní nás nalodí téměř prvních. Plavíme se a za námi zůstává ostrov bohů, Bali. Jsme na Jávě. Hned na první pohled je evidentní rozdíl mezi ostrovy. Tento je převážně muslimský, jakož i většina ostrovů Indonésie. Indonésie je vlastně největší islámský stát na světě na počet obyvatel a také na počet ostrovů. Obyvatelů je 300 milionů a ostrovů je údajně více než 13 tisíc.

Hotel na pohled vypadá dobře, ale uvnitř  je už dost ošuntělý. Strávíme tu jednu noc a i to velmi krátkou. Vstáváme o jedné v noci. Je den před prvním květnem a my směřujeme k sopce Kawah Ijen. Sedíme v Jeepu ticho. Jen motor vrčí. Možná i ostatní ještě spí, tedy spali by, kdyby to šlo. Já svou únavu přemáhám, tak, že pozoruji okolní přírodu. Je tma, tak toho moc nevidím. Vidím vlastně jen obrys palem v černé tmě. Jsme na parkovišti a vystupujeme. Oblékáme se, protože i když jsme v tropech, tak tady je zima. tedy chladno. Jak vidím, nejsme tu sami. 

Je tu poměrně dost lidí. Sopka byla určitý čas pro turisty uzavřena, tak nyní se jich zde nasbíralo o něco víc. Stoupáme tmou k vrcholu a je to fakt pořádně příkré. Roman má na začátku problém s dechem, aby nám to všem následně natřel a vystoupal na vrchol hřebene jako první z nás. Jdeme pomalu v husím řadě jeden za druhým. Jsme zadýchaný a zpocení, ale jsme nahoře. Je tu dost chladno. „Modrý plamen!" Konečně jsem pochopil, co znamená toto slovní spojení. Made to několikrát použil a já jsem nerozuměl, co tím myslí. V kráteru hoří modrý oheň a stoupají odtud jedovaté páry. Ještě chvilku bude ten oheň vidět. Když se rozední, tak ho tak, jak i krásně zeleně světélkující jezero, zahalí pára. Proto se sem přichází za tmy, těsně před rozbřeskem, když je možné pozorovat toto krásné divadlo. 

Země je to velmi krásná, sugestivní a Roman ji hodnotí jako mimořádně fotogenickou. Je to profi fotograf a umí něco takového ocenit. Při sestupování se pomalu začínám svlékat. Ta země mě ohromila. Je krásná, nádherná. Pozoruji jako mladý muž snáší na zádech síru. Dva pletené koše spojené bambusem a plné síry. Údajně váha takového nákladu se pohybuje mezi 80-120 kg. Za jedno kilo takto snesené síry dostane 1000 IDR což je asi tak 1,50 Kč. Je to namáhavá a velmi nebezpečná práce. Tato sopka už zahubila mnoho lidí. Nosiči jsou vystaveni riziku denno denně. A turisté? Ti jako kdyby nechtěli pochopit, že sopka si nevybírá a nebude se omlouvat. Je to tu na vlastní nebezpečí. 

Únava mě zmáhá stále více a více. Už jsme zase dole v základním táboře. Mluvíme o zážitcích z výstupu a vlastně se pomalu poznáváme. Cestou v autě mě únava a teplo stále více přemáhají. Je to pro mě stále těžší. Potřebuji spát. Ani v autě, ani v letadle mi to nejde. Já si musím lehnout, abych usnul. Na hotelu máme čas tak 3 hodiny. To je tak na sbalení věcí a chvilkový, krátký relax na bazénu.

Asi za patnáct minut jízdy od hotelu jsme znovu v přístavu a nalodíme se na trajekt. Poplujeme zpátky na Bali. Na trajektu je zábava. Místní si krátí čas zpěvem a hudbou. Něco mezi karaoke a superstar. Je to docela milá zábava. Zakotvíme a chystáme se vystoupit. Pohyby mého těla v rytmu melodie, udělají účinkujícím opravdovou radost. Dávají mi to najevo úsměvem a gesty.

Máme před sebou poslední úsek do Amedu. I když je  v autě klimatizace, i tak se zde už necítím pohodlně. Není to jen teplo, ale i tempo těchto prvních dnů a málo spánku a celkového odpočinku.

Můj další plán po příchodu do Amedu je nicnedělání. Mám v plánu se celý den jen tak povalovat u moře a pomalu snovat plány do dalších dnů. Jsem ale nesmírně rád, že tu sopku jsme již viděli. Co nevyšlo loni, nyní už máme za sebou. Vše od nynějška je již nad plán.

Pokračování příště ...

Pin It