Džungle plná života.

Dáme si dobře vychlazený kokos a vydáme se na cestu zpět. Nastupujeme do něčeho, čemu se tady říká bemo. Je to taková dodávka Suzuki, která nemá levé zadní boční dveře. Kromě nás se tam vezou ještě nějaké krabice a kanystry na benzín. Cestou se řidič i s paní zastaví na pumpě, naplní kanystr a šoupnou ho mezi nás. Když jsme je zastavili, tak jsme nejprve zjednávali cenu dopravy.

To zde začíná téměř vždy na 100 000 IDR. První cenu, kterou zde místní „taxikáři" navrhovali, bylo vždy toto magické číslo 100 000. Platilo to i nyní. Dohodli jsme se ale na 40 000 bez větších problémů.Tedy za každého z nás 10 000, což je asi tak 15 korun. Náš bemo taxi nám nyní zastavuje hned na tržišti. Prodávají zde ovoce a všechny možné věci z palmových listů. 

Tak nakoupíme si banány, ananas, mangosteen, mango a už ani nevím co další. Já si ještě koupím vonné tyčinky. Kráčíme pěšky směrem na Amed a co chvíli se při nás zastavují auta, které nám jako službu nabízejí svezení a vždy je to za 100 000. Zdejší lidé nevynechají žádnou příležitost k výdělku a nabízejí stále dokola vše co mají k dispozici.

Procházíme kolem warungu, kde spatřím, že mají „bakso." To je taková polévka-hovězí vývar z kuličkami z mletého hovězího masa. Je to dobré a mám na to chuť už několik dní. Nejprve si to objednám jen já sám, aby potom, když mi to donesou, si objednali i všichni ostatní. 

Upozorňuji je, aby si ty přílohy koření dávali opatrně, protože to dost pálí. Ale zjevně si všichni chceme užít trochu ostré pálivé chutě. Začíná mi být jaksi příliš teplo a utírám si nos. Už mi slzí i oči. Mezi jednotlivými sousty se ochlazují vydechováním vzduchu ústy a hlubokým vdechováním. Ale pálí to i tak. Dojídáme pomalu a ještě se kousek přesuneme pěšky. Zde nás vyzvedne náš hotelový taxík a dopraví nás „domů."

Následující ráno je pro nás s Oleksiyom den volného odpočinku. Lucie s Romanem se rozhodli zkusit i potápění. Není to daleko od našeho hotelu, tedy ta škola potápění. Jen pár kroků. Vracejí se vysmátí a spokojeni. Ponořily se do hloubky 12 metrů a pozorovali život vodního světa.

  

Já a Oleksiy se celý den válíme jako správní plážoví povaleči. „Zítra půjdu s Lucií na tu túru džunglí," pomyslím si. „Den zahálky mi stačí." V pátek ráno vstávám už o páté. Po ranní hygieně vycházím z hotelu a jdu zkusit časosběrné snímání na východ slunce. Když se zde rozednívá, tak to jde velmi rychle. Den a noc vypadají, že jsou stejně dlouhé. Tma je tu už o 18.30 a ráno až o 6.30 je již zase zcela vidět. Zde by jim ten náš časový posun na letní čas nijak nepomohl.

O osmé jsme měli odjet do Tirta Ganggy, ale vypadá to tak, že Jambul - hotelový manažer, si popletl dny. Tak nás veze jeho kolega. A veze nás na již nám známé místo. Setkáváme se s naším průvodcem Nyomanem. Ještě doplním vodu a můžeme jít. Je krátce po deváté hodině a už je velmi horko. Na obzoru pozorujeme kouří Agung.

Lidé žijící v jeho okolí žijí neustále v nejistotě. Sopka může kdykoliv vybuchnout. Nyoman nám vysvětluje, že mnozí by již byly nejraději, aby to už bouchlo, ať už to mají za sebou. Nemají to tam lehké. Jsou dost chudí a nevědí zda ještě mají zasít, nebo ne. Vzpomínal, že poslední výbuch byl v roce 1963, když on měl 1,5 roku. Potom byl velký hlad a stát dával jako výpomoc ½ kg rýže na desetičlennou rodinu a den. Prý proto je takový malý, neboť v raném dětství hladověl. Momentálně je těžké domyslet, jaké následky by přinesl výbuch této sopky.

Kráčíme džunglí a mě fascinuje všudypřítomný banán a kokos. A najednou spatřím rambutan. On, Nyoman se chytí za vlasy a vysvětluje nám, že to je rambuta. Takže ovoce je vlastně vlasatec. Právě našel na zemi nějaké ovoce, které se mi na pohled nijak nezamlouvalo. Vypadalo to buď přezrálé, nebo již shnilé. On se tomu  ale velmi potěšil. Říkal, že je to velmi zdravé na bolesti svalů a vzal to do igelitky. Prý se to jen málokdy podaří najít.

Ovoce které zde nejčastěji vidíme je kokos, banán, všudypřítomná papaya a občas se objeví i káva. Teplota graduje a ze mě jen tak lije. V jedné ruce mám bambusovou hůl, v druhé kameru a na zádech batoh s vodou. Nyní nám ukázal rostlinu, kterou nazval mimóza. Reaguje na dotek a smrští se okamžitě. Držím tedy v ruce kameru a Lucie se dotýká rostlin, které reagují bleskově. Koukám na to a přemýšlím nad tím, jaký receptor tím rostlinkám umožňuje tuto reakci. Jaké to je všechno úžasné. Chodíme džunglí a nevím se vynadívat.

Připadá mi to až neskutečné. Obrovské bambusy a odrazu vidím i mahagon. Jsem toho plný. A i zde žijí lidé. Zcela jednoduché chatrče ve kterých bývají a ještě tu i chovají hospodářská zvířata. Je zde vidět slepice, krůty, krávy a viděl jsem i obrovské prase. U nás se zabijačka takového kusu spojuje s Vánocemi, kdy se očekává zima, sníh a mráz, aby to bylo bez hmyzu. Jak to asi probíhá zde? Vycházíme z džungle a jsme odrazu na okraji rýžových polí. Pohled na tyto terasy je fascinující. Jasná zeleň se střídá s nažloutlou až hnědou. Některé políčka už jsou sebrána, jiné právě dozrávají a další jsou ještě úplně zelené.

Nikde tu nevidíme jakýchkoli turistů. I tak se tu občas objeví stánek, kde prodávají ručně vyrobené klobouky, košíčky a nože. Koupil jsem si tu jednu dýku i s pouzdrem ze dřeva. Vyšlo to na 150 Kč. Teď jsem právě dostal chuť na kávu, tak nám Nyoman slibuje, že o chvíli. Kráčíme dál a nyní přecházíme přes nějakou vesnici. Objeví se zde mladá dívka, která se velmi raduje a poskakuje kolem nás. Nabídnutou tyčinku müsli však odmítne. Je jiná než ostatní a to jí možná umožňuje se radovat více, než ostatní. Přicházíme k místu, kde si dáme kávu. Je to úplně jiná kavárna, na jaké jsme zvyklí. Malinký stánek vedle kterého je tzv. gazebo, tedy další stánek - altán, kde si na chvíli sedneme.

Konstrukce je jednoduchá - bambusová. Žádný kávový automat, žádné presso. Pěkně zalitá čerstvá balijská káva. A chutná. Ještě sníme dračí ovoce a pokocháme se přírodou, která zde je opravdu krásná a můžeme pokračovat. Tento náš průvodce je upovídaný jako stará baba. Každé setkání využívá k tomu, aby si poklábosil s místními. Odtud pokračujeme do nejbohatší vesnice na Bali.

Pokračování příště ...

Pin It