Schody skoro  jako do nebe. Lempuyang.

Po sobotě následuje neděle. A tak je tato neděle přímo předurčena k návštěvě jednoho z nejsvětějších míst na Bali. Na svazích hory Lempuyang je postaven komplex chrámů z nichž je nejposvátnější právě

Pura Lempuyang Luhur na úplném vrcholu. Není to nějak extra vysoko, ale těch schodů je opravdu dost. Náš hotelový taxikář nás odveze až na dané inkriminované místo. Ráno dává tušit, že dnes bude pořádně horko. Je zde poměrně rušno. Takže znovu cosi zaplatíme, oblečeme si sarong a pomalu se shlukneme.

Už na místě pod horou.

U místního prodejce si rezervujeme čtyři kokosy. Vypijeme je když se vrátíme, abychom je nemuseli s sebou vláčet. A můžeme začít. Je to neustále stoupání nahoru a dost i po schodech, které mají různou výšku. Už po pár minutách mám tričko úplně mokré a přilepené na těle. A to jsme teprve při prvním chrámu. Tady je to ale nejrušnější. Lidí je zde nepočítaně a všichni se chtějí fotit v bráně. A mě to právě proto neláká. Tak jen pozoruji, jak se stylizují ostatní. Výhled po okolí a zejména na aktivní sopku Agung je úchvatný.

Stále stoupáme výš a výš.

Po třetím chrámu se zastavujeme ve warungu a dáváme si vodu a melouny. Je to příjemné osvěžení. Roman se zde rozhodne pro zkratku a my tři pokračujeme. Já si rád projdu úplně všechno a dokonce i navíc. Zkratky pro mě nejsou příliš přitažlivé.

Právě jsme při pátém chrámu a zde se již objevují i opice - makaky. Oproti nám scházejí už dolů po schodech poutníci, kteří mají v ruce bambusy a mlátí jimi do zábradlí. Takto plaší prostopášné makaky. Naše pohledy se setkají, a když se setkáme i fyzicky, tak mi jeden z nich podá svůj bambus už jako nepotřebný.

Nyní zase pro změnu mlátím do zábradlí já. Zde výš je o něco příjemněji. Je tu chladněji. Jedna opice zaútočí na Oleksiyov batoh a chce mu ukrást vodu. Tentokrát se jí to nepodařilo. Já pro jistotu poctivě buším do zábradlí darovaným bambusovým klackem, a tak se snažím těmto nežádoucím útokům předcházet.

Vytoužený odpočinek.

Dáme si na chvilku pauzu. S místními se společně vyfotíme a vzájemně se obdaříme "dobrotami." My jim nabízíme jakési lupínky. Prodávají je zde po celé trase nahoru. Buď tu mají místní prodejci, zejména ženušky malé bambusové stánky, nebo mají svůj "obchod" jen tak v košících položených na zemi. Banánové chipsy dokážu rozeznat, ale ty ostatní nevím definovat. Pan nám nabídne něco, co chutná jako vařený brambor. Jsou milí a srdeční.

Po krátké pauze pokračujeme. "Buch, buch!" do zábradlí a makaky se drží v úctyhodné vzdálenosti. I když jsou oproti nám mnohem menší, i tak mají dostatečnou sílu a jsou příliš hbité. Upozornili nás, že umí být i dost agresivní. Zatím je to stále zábava v mezích normy. Věřím, že to tak i zůstane a nepřihodí se nic nepříjemné. Jsme na samém vrchu v chrámu číslo 7. A Roman je už tady. Posadím se k odpočinku a objednám si kávu.

I zde nahoře nám ji udělají. Paní která nám ji udělá, má v ruce prak. Při pohledu na ni se vrátím do svých dětských let, když jsem i já trénoval svou mušku v přesnosti touto zbraní, jenže na nepohyblivý cíl. Ona šikovně pálila po opicích a odháněla je. Ty jsou fakt vychytrale. Počkají dokud místní naplní obětní košíčky a potom je vykradou a sežerou vše, co je jedlé.

Jelikož zde žijí převážně hinduisté a ti jsou nesmírně milí a tolerantní. Smějí se a říkají, že oni jsou velmi chudí, neboť mají mnoho svátků a bohů a tak jim neustále obětují a oslavují je. Je to až neuvěřitelné, jací jsou klidní a usměvaví. Opice znovu propadla košík a už ho i konzumuje.

Kolonie makaků to tady ovládla.

Je jich tu spousta a pobíhají kolem nás. Po chvilce oddechu se pobíráme zpět. Přicházíme k warungu, kde jsme měli zastávku, i když jsme šli nahoru. Údajně to bylo až navrch cca 1700 schodů. Teď to zas máme směrem dolů. Dáme si bakso (polévka, místní specialita). Je pořádně pikantní. Právě přichází i nějaký Němec a chce pivo. Chytí ho do ruky a okamžitě vrátí s hrůzou v očích. Je teplé! Cestou dolů už jsou téměř všechny warungy pozavírané. Tady to zavírají tak, že to přikryjí plachtou a veškeré zboží tam zůstává.

Ti, kteří to mají ještě otevřeno na nás pokřikují a lákají nás na své zboží. Tady je to pivo trochu dražší, ale je vychlazené. Tak si přece jen ten jeden Bintang koupím. Všimnu si známého německého turistu jak se usmívá a drží v ruce vychlazený zlatavý mok. Podejdu k němu a se slovem "prosit" si s ním společně přiťuknu lahev o lahev. Zasměje se a ocení fakt, že má konečně chladné pivo.

My ještě vypijeme rezervované kokosy a nastoupíme do klimatizovaného auta. To je lahoda. Trochu chládku.

Pokud se vám článek líbil, tak mi uděláte radost, když ho budete sdílet a odměníte ho like.

Pokračování příště.

Pin It